Napište svůj komentář

Někdy přesně víme, co už nechceme, ale ještě nevíme, kam dál. Změna profesního směru může být velkým krokem do neznáma – a často vyžaduje mnohem víc než jen nový kurz nebo certifikát. Odvahu začít, ochotu učit se, trpělivost a důvěru ve vlastní cestu. Příběh Markéty Davidovich ukazuje, že vlastní směr někdy vzniká postupně a že i zdánlivá odbočka může být začátkem něčeho, co nám začne dávat hlubší smysl. První část rozhovoru, který s Markétou vedla profesní poradkyně a koučka Eva Kastl.

Za úspěchem vizážistky stojí mnohem víc než jen šikovné ruce a cit pro make-up. Portfolio, sociální sítě, kontakty, komunikace, sebevědomí i ochota vydržet období, kdy se zakázky ještě nehrnou. Markéta Davidovich, která stojí za vznikem nejznámější a nejkvalitnější školy pro budoucí make-up artisty, Make-up Institutu Praha, ukazuje, co všechno se dnes skrývá za kariérou profesionálních vizážistů a vizážistek. Aneb od make-upu k osobní značce. A proč už nestačí umět jen dobře líčit.

Eva:
Markét, já bych na tebe měla první otázku. Jak ses vlastně vůbec dostala do beauty branže? Jaké byly Tvé začátky?
 
Markéta: 
Dovolím si tvrdit, že málokdo se narodí a ví, co přesně chce dělat. Já jsem třeba zkoušela DAMU, hereckou školu, ale vystudovala jsem mezinárodní vztahy tady v Praze. Od začátku mě ale lákal marketing a reklama. To byly oblasti, u kterých jsem si byla jistá, že je chci dělat. Taky jsem vždy věděla, že nebudu zaměstnankyně. Když jsem zaměstnaná byla, tak jsem cítila, že chci živnost a být sama na sebe. Největší zlom pro mě byl, že jsem žila, studovala a pracovala několik let v Londýně. Tam jsem studovala právě marketing. A pak jsem se vrátila do Česka. V Londýně jsem totiž úplně velké projekty dělat nemohla. Nepustí vás tam k nějaké víc zásadní, plnohodnotné práci. Tam jsem byla spíše v pozici recepční, asistentky, a vadilo mi to. I když mě bavilo tam žít a mám ráda tamní životní styl, vrátila jsem se pokorně do Česka s tím, že tu mohu dělat větší věci. Ve Velké Británii to trvalo podstatně déle. 
 
Eva:
A co bylo dál?
 
Markéta: 
V Česku jsem pak hledala různé projekty, které mě zajímaly. Pracovala jsem vždy v nějakém módním, modelingovém, vlasovém, nebo obecně kosmetickém oboru, takže jsem poznala různé značky. Zlom přišel, když jsem viděla letáček make-up školy mého manžela. Je z Izraele a tady založil takovou první, řekla bych modernější, make-up školu. V tu dobu už tady nějaké byly, ale všechny byly takové „po Česku“ dělané. A já jsem se do jeho projektu nadchla. Hrozně mě tento obor zajímal. Začali jsme spolu fungovat jako partneři a pak už vlastně vznikl Make-up institut v Praze. 

Eva:
Co pro tebe osobně představovalo největší výzvu, když jsi zakládala Make-up institut?
 
Markéta: 
Výzvy překonávám pořád. Ale jak tak přemýšlím, mám se začátkem institutu spojené jen samé pozitivní myšlenky. A obrovské nadšení. Myslím, že institut vznikl právě v době, kdy byl po něčem takovém tady v České republice obrovský hlad. I po stmelení se v tým. Řekla bych totiž, že je u nás Make-up artistický svět spíš plný individualit. My jsme udělali velké propojení, opravdovou komunitu. A v týmu pracujeme neustále.
 
Eva:
Co tě na tom, jak společně fungujete, ještě těší? 
 
Markéta: 
Pro mě je největší čest to, že je náš tým vlastně skoro kompletně ve stejném složení, v jakém byl na začátku. To znamená, že jsou lidé rádi, že pořád něco tvoříme. Je to taková rodina! To je pro mě největší ocenění, chtějí být pořád se mnou a inspirují mě. A tak, jak oni někdy nemůžou, já taky někdy nemůžu, ale vzájemně se dobíjíme.
 
Eva:
Co přinesl vlastně institut do Prahy, i do Česka obecně? 
 
Markéta: 
Musím říct, že to tehdy všechno šlo jako po másle, ale to určitě i proto, že tady nic podobného zrovna nebylo a byla po tom obrovská poptávka. A my jsme byli originální. Myslím si, že čím institut vyniká, tedy dovolím si tvrdit, je právě propojením vzdělání s následným uplatněním. Věděla jsem, že chci, aby institut dával příležitosti všem. Rozhodně ráda podpořím i nějakého mladého návrháře, nebo začátečníka v oboru. Mám radost, že si tohle držím. Nemyslím si, že bych po těch letech nějak zpychla a že bych si řekla, „Ne, zadarmo z postele rozhodně nevstanu.“ Když mi zavolá nějaká mladá studentka třeba z nějaké školy na Moravě, jestli bychom jim nenalíčili přehlídku, tak jsem nejšťastnější, že tam mohu naše studenty poslat. A jsou rádi jak naši studenti, tak i ona. Krásně se to propojí. 
 
Eva:
Na to vaše studentky i studenty připravujete a poskytujete jim i support po absolvování kurzů. Mě tak napadla i otázka, jak to hodnotíš třeba u absolventek/absolventek kosmetických škol – jak funguje propojení vzdělání a praxe tam?
 
Markéta: 
No, poslední dva, tři roky vnímám větší chuť středních škol organizovat pro jejich studenty něco navíc. Jezdíme i přímo do škol, a zase, klidně i zadarmo, jim ukazujeme něco z make-up světa. U nás si pak po absolvování školy mohou ještě další věci dodělat. Občas jim pomůžeme změnit některé zažité věci, co se studenti ještě stále učí, ale nejsou úplně ideální. A máme opravdu pozitivní zkušenost, některé studentky od nás z kurzu opravdu nastoupily třeba do MACu (poznámka redakce: MAC je kosmetická značka), nebo k jiným značkám. Tam se chvíli ohřály a pak už to rozjely na sebe.

Eva:
Takže jak vnímáš možná rozdíl mezi studenty*kami středních škol kosmetických oborů a mezi studenty*kami institutu?

Markéta: 
Vnímám, že ty střední školy by mohly určitě dělat víc, co se týče například nabídek studentům po absolvování. Ale zase chápu, že to je těžké srovnávat se mnou, když jsem v soukromém sektoru. Řekla bych, že k nám už ti studenti jdou, protože chtějí. Na střední jdou, protože kolikrát musí, nebo je to v tu chvíli jediná možnost. Je v tom jiná energie. Ale musím vypíchnout, že se už střední školy více otevřely. Teď třeba jedeme po dlouhé době do Kutné Hory, na takový sjezd středních škol, a budeme tam přednášet. Minule byl sál úplně plný. Je moc hezké vidět mladou generaci, která hledá možnosti. Tam tu chuť cítím. A myslím, že dneska tomu všemu dost napomáhá Instagram a další sociální sítě. Lidé jsou dravější a nebojí se hledat informace.

Eva:
Co myslíš, že tomu tedy zásadně chybí, ve školách tohoto zaměření?
 
Markéta: 
Modernost. Myslím si, že to tak je ve všem. Že se jedou léta zažité modely a postupy. Lidi ve vedení na střední, ne vždycky, ale většinou, prostě nemají chuť sledovat, co se fakt děje. Mladí studenti to samozřejmě vědí právě díky těm sociálním sítím. No a pak vzniká velká propast v tom, co se učí a co trh práce opravdu chce. Takže mnohdy pak studenty přeučujeme ty staré věci a techniky. Co ale ráda vidím je, že k nám už plno středních škol posílá právě ty lektory, aby se u nás dovzdělali. To je mi moc sympatické. I Evropská unie má různé dotační programy a střední školy jich hojně využívají. Opravdu se stává, že nám pošlou třeba dvě, tři lektorky, my je učíme a ony to potom předávají na škole dál. A to je za mě strašně fajn. 
 
Eva:
A co když k vám přijde někdo úplně „nepolíbený“ tímto oborem? Třeba asistentka z kanceláře, která by chtěla zkusit něco nového. Jak poznáte, že má potenciál uspět?
 
Markéta: 
Má rada je, obzvlášť těm, kteří jdou úplně z jiného sektoru, aby byli pokorní a aby si uvědomili, že to není jen o tom udělat si kurz. Pak prostě musím někde přečkat takové to prázdnější období. Samozřejmě je možnost chodit na další kurzy a také u nás mají studenti k dispozici tréninky i make-up kity. Vždycky radím, ať zkusí zvážit spolupráci se značkou. To znamená nechat se zaměstnat třeba v Sephoře, v MACu nebo u jiné kosmetické značky. Prodejní sektor nejspíš není sen každé studentky, ale je to skvělé právě na ten přechodný stav. Studenti zůstanou v oboru, jsou mezi produkty, nasávají, trénují. A pak postupně rozšiřují síť kontaktů, aby měli dost nevěst nebo třeba fotografů.

Je důležité pochopit, že to je běh na delší trať. Není to o tom, že si udělám si kurz a začnu dělat svatby. Málokdo má takové štěstí, že by se hned rozjel. A v tom vidím ten největší zádrhel. Že člověk nevydrží dobu přechodu. Pak hned jdou někam jinam, chybí jím zápal atd. Všem studentům říkám, že je jedno, kolik mají let. Máme padesátileté absolventky, které mají mnohdy dokonce větší úspěch. Ony ví, co chtějí, chtějí tomu dát ten čas, chtějí si splnit sen. Prostě to vydrží. Versus dvacetileté absolventky, které si myslí, že to je jen tak a nemusím nic dělat. Udělám si kurz, dám pár foteček na Instagram a ono se to nějak rozjede...

Na druhou část rozhovoru se můžete těšit v září 2026.