Napište svůj komentář

Začít něco nového znamená často vystoupit z bezpečí známého. Najednou máme svou práci ukázat druhým, oslovit první klienty, přijmout příležitost, i když si ještě nejsme úplně jistí, že jsme dost dobří. Sebevědomí přitom nevzniká přes noc. Roste zkušeností, odvahou zkoušet a také ochotou nechat si pomoci. Právě překonávání vlastních pochybností je jedním z důležitých kroků každé skutečné změny. O tom a ještě víc se můžete dočíst v druhé části rozhovoru se zakladatelkou projektu Make-up Institut Praha. Rozhovor vedla profesní poradkyně a koučka Eva Kastl.

1. část rozhovoru s Markétou Davidovich přečtete tady

Eva:
Takže pochopení toho, že je to opět, dlouhodobá a systematická práce na sobě.
 
Markéta:
Ano. A vlastně i pochopení toho, že já sama jsem vlastně produktem. Takovým prodejním artiklem. Ty se po tom kurzu musíš naučit prezentovat, třeba krásně nalíčit samu sebe, prostě aby tě lidé chtěli. Takže i to je marketing, to pozlátko kolem.
 
Eva:
Takže jsou důležité i ty digitální dovednosti, v tomto oboru. Co když nejsem úplně na sociální sítě, nebo s nimi neumím? 
 
Markéta:
My v institutu k tomu dáváme nástroje, učíme to všechny naše studenty. Máme i kurzy, jak správně fotit nebo natáčet svoje práce, protože dneska je to všechno o Instagramu. Digitální stopa je nezbytná. A pokud to neumíš nebo jsi proti tomu, tak já vždycky říkám, že prostě nemáš šanci, bohužel. Já taky nesdílím svůj osobní život na Instagramu a jsem vlastně až odpůrkyní, když se mě zeptáš osobně. Ale vím, že kdybych Instagram neměla, tak prostě nejsem. A je strašně moc podobných věcí, které si člověk musí uvědomit.
Takže předpoklady pro to být make-up artistka, nebo vůbec pracovat v beauty průmyslu, je i estetická stránka, kdy o sebe pečuješ a máš to ráda. A samozřejmě to musí být tvé téma, jinak ti to nebudou věřit. Tvůj zájem i vizuál musí být v souladu. Upravenost, všechno čisté. Ty i prostor kolem tebe. Potom ten zápal pro věc, nevzdávat se, když to nepůjde od začátku. A mít pokoru, vylíčit se, dělat to, zajímat se, nečekat, že na tebe všichni čekají. Pak si uvědomit tu svou digitální stopu. Takže i když nechci na sociálních sítích být, musím tvořit, fotit, natáčet, sdílet a vymýšlet projekty. V institutu často zmiňujeme začátečníkům takzvané TFP spolupráce (poznámka redakce: TFP je zkratka pro time for print). Spojí se fotograf a vizážista a fotí zdarma, do portfolia. A je opět fajn vidět, jak to funguje. Holky na to slyší. Dělají TFP projekty. A já vím, že se toho do týdne chytí a už líčí a fotí!
  
Eva:
Ty jsi vlastně zmínila velmi důležité kompetence, tedy digiskills, které jsou vlastně dneska důležité skoro ve všech oborech, nebo pokud člověk chce být vidět, obzvlášť v tomto oboru. Pak si tam zmínila síťování, networking, nebát se oslovit. Jaké další výzvy čekají absolventa*ku v tomto světě?
 
Markéta:
Stává se nám, že studentky dostávají různé příležitosti, ale bojí se. Ještě si tolik nevěří. Proto je tu institut, který je poptávaný od mnoha klientů, jako jsou třeba produkční agentury, které organizují i různé eventy, velké sešlosti nebo hudební festivaly. Poptají u nás make-up tým a já dám příležitost právě i těmto studentům a studentkám. Když vidím, že je student ještě začátečník, nebo se bojí, tak máme v týmu vždy silného make-up artistu, který za něj zodpovídá. Pomůže těm juniorním. S tímto přístupem máme skvělou zkušenost, i ty méně sebevědomé absolventky často na takovou akci jsou a zkusí to, protože jsou kryté zkušenějšími kolegy. Půjčíme jim make-up kufry i štětečky, když ještě nemají své profesionální vybavení. Pomůžeme jim překonat počáteční obavy a nejistotu. 
 
Pak stačí první, druhá klientka, která jim řekne, že se jí jejich práce líbí. Ony pak překonají ten ostych, jestli je dost, co umí. Tyto věci samozřejmě holkám prochází hlavou. Má rada je to zlomit. To, že se bojí, naprosto chápu. Ale pojď využít toho, co pro tebe děláme. Že tě tu zakryjeme naší profesionalitou a ty si to budeš moct v klidu zkusit. 
 
Eva:
Co je ještě důležité, ale možná na jednu stranu i dost zřejmé? 
 
Markéta:
Make-up je také o komunikaci. Kdybych tě líčila a cítila, že se ti to nelíbí, tak se budu vždy snažit nalézt řešení. Vždy to jde odlíčit a hezkou formou vykomunikovat. Není se čeho bát. Nikdo při tom neumře, jenom se to prostě přinejhorším odlíčí.
Studentky často řeší i konfrontaci se starší klientkou. Většinou jsou vizážistky mladé holky. Když mají líčit padesátiletou ženu, která má jiné požadavky, má něco odžito a najednou se jí snaží radit osmnáctiletá holka, co má změnit, tak její, a možná i moje reakce by byla „Co ty cácorko mi tady budeš radit?“ (smích). 
 
Eva:
Jak se na tyto situace mohou studentky připravit?
 
Markéta:
My na tyto cílovky máme i speciální kurzy, například líčení zralé pleti. Učíme holky nejen to, jak líčit starší ženu, která už má například pigmentové skvrny, nebo povadlejší kontury, ale také to, jak s těmito klientkami komunikovat. Koncipované je to tak, že máme starší dámy, které přijdou na kurz modelkovat a nacvičujeme i situace, kdy hrají velmi náročné klientky. Holky to ví, ale mohou si to alespoň nacvičit dopředu. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti! Musím říct, že to opravdu hezky funguje. Ty holky se učí, jak odpovědět, jak se k situaci postavit. Samozřejmě je to hodně individuální. Já jakožto profesionálka bych neměla být nástrojem klientky. Když mi paní řekne: „Udělejte mi to tak, jak to chci já, já vás platím,“ – když to ta holka udělá, tak nezvládla svou práci. Je to o tom najít si respekt, ale ten musím mít v sobě, být srovnaná sama v sobě.
 
Eva:
Jak na to, v takových situacích? Klientka je přece na prvním místě?
 
Markéta:
Určitě to jde. Můžu té ženě ukázat, vysvětlit, že jí to nebude slušet. Nabídnout jí něco jiného, svou verzi, ale musím být přesvědčivá. To je ta zkušenost, která ne vždy jde naučit. Jde to s praxí. Se sebevědomím. Což samozřejmě souvisí i s make-up kitem, holky mnohdy nemají dobré produkty. Nevěří si v nich, tápou, takže se nemají o co opřít. A pak mě také napadá, a to radívám, aby si s klientkami ukázaly, co se bude dít. Jaké produkty a kolik toho budu nanášet. Když vím, že klientka chce lehce hnědé očko, tak si ukázat, jak to má vypadat. Tak můžeme tu nespokojenost eliminovat. Klidně říct klientce, ať má nějaké fotky v telefonu, ukázat si to na internetu. Hlavně, když mi klientka řekne lehce hnědé oko, tak se můžu vždy ptát, jestli mám ještě přidat. Dělat to postupně. Přidávat jde vždycky. 
 
Eva:
Ty už si na začátku zmiňovala, že je důležité mít i sociální sítě, protože ty jsou vlastně nástroj make-up artistů. V kariérovém poradenství a nyní i ve školství a v novém RVP je téma portfolií aktuální. Myslím, že i to je důležité v této branži. Nebo stačí mít prostě jen ty sociální sítě?
 
Markéta:
Určitě, portfolio je alfa omega, zejména v naší branži. A jak říkáš, všechny různé práce, fotky, má většina lidí dneska na Instagramu, který vnímá jako svoje portfolio. Když se vizážistky ptám na její práci, tak mi většina pošle odkaz na svůj Instagram, což je za mě v pořádku, pokud je ten profil veden opravdu profesionálně. To znamená, že tam jsou jenom profi věci, nejsou tam věci z osobního života. V moment, kdy tam vidím obědy, děti, dovolené, výlety, tak to na mě působí spíš kontraproduktivně. Já učím naše holky, že my nejsme influencerky. Mě nezajímá, kam chodíte na obědy. Moje rada je udělat si opravdu profesionální Instagram. Osobní život si dej na jiný profil. Ale vnímám, i ze zahraničí, protože pracujeme i venku, že v portfoliu by měl být opravdu výcuc těch nejlepších prací. 
 
Eva:
Jak by tedy takové portfolio makeup- artisty*ky mělo vypadat?
 
Markéta:
Mám ráda, když je v portfoliu informace o vizážistce, krátké bio, jaké má za sebou vzdělání a praxi. Vizážistka tam může vypíchnout její nejlepší výsledky, momenty, na jaké přehlídce byla, na jakém projektu a s kým spolupracovala. Může tam zmínit, jaké make-up značky používá, co má ve svém kitu. Mám ráda, když tam jsou reference. Odkaz na někoho z oboru, kdo se za ni může postavit. Když mi přijde výcuc všech těchto informací, tak je to pro mě víc profesionální, než když pošle jen Instagram. Také si vybírám i podle toho, jak to mají holky zpracované esteticky, protože naše branže je estetická a všechno musí tak nějak ladit. Musí být vidět, že tě to baví. Musíš se na to chtít koukat. Naše branže je o iluzi krásy, o prvním dojmu. 

Vsuvka redakce: To nejdůležitější se odehrává uvnitř
Profesionalita není jen soubor dovedností, které se naučíme. Je také o tom, jak komunikujeme, jak si dokážeme nastavit hranice, jak reagujeme na nejistotu a zda dokážeme stát za svou prací. Vnitřní jistota se postupně propisuje do toho, jak působíme navenek a jaké vztahy vytváříme s lidmi kolem sebe. I proto může být cesta k vlastní profesi zároveň cestou k lepšímu poznání sebe sama.
 
Eva:
Co bys ještě vlastně poradila, když někdo si chce opravdu i třeba rozjet líčení na vlastní pěst, tak v nějakým tom jeho domácím, jako třeba zázemí, když to chce opravdu jako někdo mít, tak takové jako první kroky?
 
Markéta:
Má rada do začátku je, než si hned pronajímat salóny, kde za tebou nikdo chodit nebude, tak si radši najít nějaké místečko, kde víte, že za vámi klientky přijdou. Může to být kadeřnictví, hezký salón, nějaká kancelář. Může to ale být i u vizážistky doma.

My máme výhodu, protože je to živnost volná a nemáme povinnost mít provozovnu. Takže si to holky udělají často doma, koupí si make-up židličku, takovou tu vyšší, režisérskou. Pak světlo, stolek a zrcadlo. A to je vlastně všechno potřebné pro zázemí. Opravdu nutné je dodržet štábní kulturu. Když přijde klientka, tak aby doma bylo vše naklizené, aby byla vizážistka pěkně oblečená, čistá a nalíčená. Ne jí otevřít v teplákách, při praní a vaření špaget (smích). 

Absolventky to často kombinují. Mají svá make-up místa a sem tam jdou i na focení, nebo ke klientce domů. Ale stává se, že klientky nechtějí vizážistku doma. V tomto směru jsme takovou první záchranou, protože institut poskytuje místo i po absolvování kurzu. Když naše holky potřebují někde někoho nalíčit a nemají místo, tak ví, že mohou k nám. Máme sídlo v Praze i v Brně. Mnohdy studenti volají, že potřebují například zkoušku s nevěstou. K nám zdarma mohou přijít a klientku si nalíčit. Do salónu bych se nevrhala, pokud ještě nedělají něco dalšího. Kdybych byla kosmetička, kadeřnice, nebo nehtařka, tak tam to dává smysl, ale jen tak samostatně, to ne. 
 
Markétě tímto moc děkujeme za rozhovor.