Poprvé, když jsem četla Genové klíče, měla jsem silný a nečekaný pocit: jako by mě někdo doopravdy znal. Ne jen povrchově, skrze role a chování, ale i skrze mé tajné pocity, nevyřčené myšlenky a vnitřní rozpory, které se běžně sdílejí jen velmi těžko. Tento pocit hlubokého rozpoznání se stal vstupní branou do systému, který pro mě není metodou seberozvoje v běžném slova smyslu, ale živým jazykem vědomí. Genové klíče mi do života vrátily poezii. A právě poezie je možná tím nejpřesnějším klíčem k pochopení toho, o čem tento systém je.

Když se dnes ohlížím zpátky, nevidím jeden velký zlom. Spíš sérii drobných rozhodnutí, která spolu zpětně dávají smysl. V roce 2012 jsem zavřela realitní kancelář. Ne proto, že by se jí nedařilo, ale proto, že jsem cítila, že už dál nechci fungovat stejným způsobem. Začala jsem cvičit jógu. Ne proto, abych byla víc fit, jóga mě ze začátku hrozně nudila, ale protože jsem potřebovala znovu dýchat, potřebovala jsem změnu.