Poprvé, když jsem četla Genové klíče, měla jsem silný a nečekaný pocit: jako by mě někdo doopravdy znal. Ne jen povrchově, skrze role a chování, ale i skrze mé tajné pocity, nevyřčené myšlenky a vnitřní rozpory, které se běžně sdílejí jen velmi těžko. Tento pocit hlubokého rozpoznání se stal vstupní branou do systému, který pro mě není metodou seberozvoje v běžném slova smyslu, ale živým jazykem vědomí. Genové klíče mi do života vrátily poezii. A právě poezie je možná tím nejpřesnějším klíčem k pochopení toho, o čem tento systém je.