Když se technika potká s kreativitou: Příběh profesní proměny Jany Kocábkové.

Eva:
Zajímají nás kariérní příběhy lidí, kteří už v oborech působí a mají pestré zkušenosti. O Tobě, Jani, vím, že tvé vzdělání i profese vycházejí ze stavebnictví, ale máš rolí mnohem víc. Věnuješ se udržitelným přístupům a podílíš se i na nejrůznějších re-use workshopech. Jaké bylo vlastně pozadí tvého rozhodování, když ses na začátku rozhodovala, kam podat přihlášku na střední školu? 

Jana:
V patnácti letech jsem samozřejmě neměla úplně konkrétní představu, ale chtěla jsem dělat něco, co mě bude bavit. Hrála jsem na akordeon, chodila do ZUŠky a byla v tom dobrá. Skončila jsem druhá v kraji. Paní učitelka mi říkala, že mám na konzervatoř. A mně přišlo skvělé živit se hudbou. Rodiče s tím ale nesouhlasili. Tvrdili, že se tím člověk neuživí a ptali se, jestli jsem někdy viděla v symfonickém orchestru akordeonistu. Hledala jsem tedy jiný tvořivý obor. Doma jsme hodně tvořili, dělali ochotnické divadlo i kostýmy. Chtěla jsem jít na oděvní průmyslovku na návrhářství. Ani v tom jsme se s rodiči neshodli. Nepovažovali to za praktický obor pro život.

Eva:
Co tedy následovalo, když jsi vnímala, že ty tvé cesty nejsou úplně doma podporované?

Jana:
V tu chvíli jsem se naštvala, že nemohu jít za svým snem tvořit krásné věci. Řekla jsem si, že půjdu na truc dělat něco „chlapského“(smích). První volbou byl automechanik, protože na učňáku ve vedlejším městě otevírali zkušební dívčí třídu. To také neprošlo. Se svými jedničkami jsem přece nemohla jít na učňák (smích)! Přemýšlela jsem, čím projevím protest, a zároveň dodržím podmínku rodičů zůstat doma a nedojíždět na internát. Řekla jsem tedy, že půjdu na stavební průmyslovku a budu zedník s maturitou. To u rodičů prošlo, protože šlo o odbornou školu s maturitou. Můj plán na truc ale úplně nevyšel, protože tatínek z toho měl nakonec velkou radost (smích).

Eva:
Jak se na tu volbu díváš s odstupem? Kdybys si mohla vybrat školu s aktuálními možnostmi dnes, co by to bylo?

Jana:
To úplně nevím. Ačkoliv to bylo z trucu a neplánovaně, vybrala jsem si obor, který mi jde. Jsem technicky a logicky založený člověk. V oboru jsem se našla. Dlouho jsem působila ve stavebnictví a i dnes při interiérech pracuji jako rozpočtářka veřejných zakázek. Předtím jsem byla techničkou pro poruchy staveb a rekonstrukce, což mě moc bavilo. K tomu jsem si dálkově dodělala vzdělání pro interiérový design a různé kreativní kurzy. Dnes je to pro mě ideální spojení toho, co mi jde a uživí mě, s tím, co mě baví a naplňuje.

Eva:
Takže propojení stavařiny s estetickým dolaďováním a aranžmá?

Jana:
Přesně tak. Zkušenosti ze stavařiny, která je striktnější a má své normy a pravidla, využívám i v kreativním oboru. Být organizovaný je pro kreativitu často velká výhoda.
 

Eva:
Pamatuješ si, kolik vás bylo na střední škole v ročníku dívek?

Jana:
Ve třídě jsme byly čtyři holky. Spolužačka v lavici tam šla jen proto, že to měla nejblíže domů a maminka ji chtěla mít pod kontrolou. Další dvě děvčata šla na stavební průmyslovku se záměrem pracovat později v administrativě na stavebním úřadě.

Eva:
S čím jste se jako dívky potýkaly ze strany spolužáků nebo pedagogů?

Jana:
Většina vyučujících věděla, že děvčata bývají pečlivější, takže nás brali jako spolehlivé studentky, které vše odevzdají včas. Na druhou stranu si dobře pamatuji, že nás na praxích nechceli k ničemu pustit. Říkali: „Děvčata, dejte si svačinku, kluci to udělají, cihly nejsou pro vás.“ Jenže my jsme si to chtěly vyzkoušet na vlastní kůži. I projektant musí vědět, jak stavba funguje v praxi.

Vzpomínám si, jak jsme v rámci praxe vyzdívaly příčky na toaletách. Spolužák na lešení měl rozklepávat cihly a nechtěl mi půjčit kladívko s tím, že holka se netrefí a nemá sílu. Mistr nám k tomu řekl, ať jdeme raději podávat maltu. Nakonec ale došlo k zadostiučinění – spolužák se netrefil, sekl se do prstu a já jsem si to vyzdívání mohla vyzkoušet.

Eva:
V čem myslíš, že je hlavní přínos žen ve stavebnictví?

Jana:
Ženy v technických oborech bývají pečlivější a organizovanější než muži. Mají lépe načtenou dokumentaci, lépe se orientují v detailech a hlídají termíny. U rozpočtářů jsou ženy často považovány za spolehlivější partnery.

Eva:
V čem se profese stavaře nejvíce proměnila od dob tvých studií? Jaké kompetence jsou dnes klíčové?

Jana:
Nezvratným posunem je digitalizace. Když jsem maturovala, kreslili jsme projekty ručně na plachty. Dnes se vše dělá v počítači. I když je stále dobré umět nakreslit výkres ručně, aby člověk rozuměl tomu, co čte, počítačové systémy, 3D modely a sofistikované programy práci neuvěřitelně zrychlují.

My jsme ve škole počítali rozpočty na kalkulačce na papíře, dnes rozpočtové programy samy sčítají výměry, hmotnosti i dopravní vzdálenosti. Změnily se i stavební materiály a technologie. Nejdůležitější kompetencí je proto chuť neustále se celoživotně vzdělávat. V tomto oboru nevystačíte s tím, co jste se naučili ve škole.

Eva:
Co pro tebe osobně bylo v rámci nových technologií nejtěžší na naučení?

Jana:
Nejnáročnější pro mě bylo naučit se pracovat s pokročilými zobrazovacími programy a 3D modelací. Rozpočtové programy a tabulky jsou otázkou systému a logiky, což mi nedělá problém, ale přestože mám 3D představivost, klasické 2D výkresy jsou mi stále blíž.
 

Eva:
Přemostěme k interiérovému designu. Jak ti v něm pomáhá stavební průprava? A může se interiérovým designérem stát dnes v podstatě cokoliv?

Jana:
Čistě legislativně může být interiérovým designérem dnes každý, protože na to neexistuje vymezená vázaná živnost ani požadavek na konkrétní titul. To si myslím, že není úplně dobře. Spousta lidí totiž vnímá interiérový design jen jako ten závěrečný detail. Takže jako barvičky, tapety a polštářky. To je ale až třešnička na dortu. Design začíná rozvržením prostoru a ergonomií, aby byt fungoval. Zkušenosti z technického oboru a z posuzování poruch staveb mi obrovsky pomáhají. Málokdy navrhujete novostavbu na zelené louce, častěji se upravují starší objekty. Musíte vědět, jak prostor naplánovat, kde vést instalace a jaké rozměrové normy musíte dodržet (například šířky průchodů nebo posuny příček). Stavařina a design se tak dokonale doplňují.

Eva:
Jaký byl tvůj osobní příběh a motivace začít s interiérovým designem?

Jana:
Začalo to tím, že jsem se v životě stěhovala asi sedmkrát nebo osmkrát. V každém bydlení mi něco vyhovovalo a něco ne. Začaly se mi skládat zkušenosti a říkala jsem si: „Vždyť jsi stavař, rozumíš rozměrům a umíš vzít do ruky tužku, tak si to uprav podle svého.“ Propojila se tím má technická profese s původní touhou po kreativní a estetické práci.

Eva:
Je interiérový design profesí budoucnosti? Bude o něj ze strany zákazníků a firem čím dál větší zájem?

Jana:
Určitě ano, a to nejen v rezidenčním bydlení, ale i v komerčním sektoru. Za covidu si lidé uvědomili, jak moc záleží na prostředí, ve kterém tráví čas. I běžně trávíme uvnitř budov až 80 % dne.

Druhým důvodem je důraz na udržitelnost a druhotné využití věcí. Firmy dnes často mění sídla nebo upravují pracovní prostory pro jiný počet zaměstnanců. Stravenky už jako benefit nestačí, pracovní prostředí hraje obrovskou roli v udržení zaměstnanců. A místo nakupování nového vybavení se stále více využívá potenciál stávajícího nábytku a prostor, což vyžaduje kvalitní plánování.

Eva:
Kdo je ideálním zákazníkem? Přetrvává v Česku stále mýtus, že designér je jen pro bohaté?

Jana:
Mýtus, že je to jen cenově nedostupný luxus pro rezidence navrhované z limitovaných edic, stále přetrvává. Ale už se to mění. Čím dál častěji fungujeme na bázi konzultací. Klienti si chtějí prostor zařídit sami vlastními silami, aby k němu měli vztah, ale potřebují poradit s technickými vychytávkami a rozvržením. Konzultace může být třeba jen hodinová. Klient přijde s půdorysem bytu, který chce koupit, a zeptá se, zda se mu tam vejde rodina se dvěma dětmi. Uděláme skicu, materiálový koncept a rámcový rozpočet. Klient si pak realizaci provádí sám postupné podle svých finančních možností.

Eva:
Co dělat v situaci, kdy má klient jiný vkus nebo omezený rozpočet?

Jana:
Všechno je to o komunikaci. Musíme si hned na začátku vyjasnit očekávání a specifikovat nabídku. Každý máme jiný vkus. Zelená, která se líbí mně, se nemusí líbit klientovi. Interiérový designér musí umět naslouchat, poznat životní rytmus klienta a nastavit dílčí kroky, ve kterých se návrh schvaluje a případně upravuje.

Eva:
V čem spočívá hlavní přínos designéra pro život klienta?

Jana:
Cílem je, aby interiér fungoval pro denní potřeby klienta. Musíme znát jeho zvyky. Tedy zda pracuje z domova, má koníčky nebo hraje na hudební nástroje. Správný návrh zajistí, aby návaznosti prostorů dávaly smysl (např. abyste s nákupem nechodili přes celý byt) a abyste se doma cítili bezpečně a dobře. Domov má být místem pro odpočinek.

Eva:
Věnuješ se také upcyklaci, renovacím a spolupracuješ s Re-use centrem. Jak jsme na tom v Česku s opouštěním starého nábytku a udržitelností?

Jana:
Češi obecně neradi opouštějí své jistoty. Jsme ale národ kutilů, rádi předěláváme a vyrábíme. Kurzy na renovace nábytku nebo přečalounění u nás fungují skvěle.
U menších dekorací si ale lidé často myslí, že upcyklace je jen „dětská dílnička“, která do moderního interiéru nepatří. To se snažím měnit. Na svých workshopech ukazuji, že i z upcyklovaných a starších věcí lze vytvořit profesionální prvky, které do moderního interiéru perfektně zapadnou. Udržitelnost totiž neznamená jen ekologii, ale musí být udržitelná i pro nás. Tedy finančně, funkčně a lidsky.

Eva:
Co bys na závěr vzkázala mladému studenstvu, které se nyní rozhoduje o střední, nebo jiné škole?

Jana:
Vzkázala bych jim, ať se nebojí zkoušet věci, které na první pohled vypadají, že do jejich oboru vůbec nepatří. Odvážnému štěstí přeje a je potřeba to prostě zkusit.

Jana Kocábková
Poppy Lady - smysluplné interiéry
kocabkovaj@gmail.com
tel.734 802 268
www.poppylady.cz
www.restartinterieru.cz

      

Komentáře

zatím žádný. Napište svůj komentář jako první - klikněte zde.