Když se ztratíte sami sobě a ani nevíte, že se to stalo.

Co se stalo

Žila jsem takzvaně normální život: práce, rodina, povinnosti, ale jaksi bezbřehé prázdno. Navenek to vypadalo, že se nic neděje, a kdyby se mě tehdy někdo zeptal, jak se mám, řekla bych, že dobře. A asi bych tomu i věřila. Pravda to ale nebyla.

Byla jsem úzkostná, všeho jsem se bála, pořád se soudila a omlouvala se i za věci, za které nebylo třeba. Uvnitř jsem cítila, že takhle to dál nepůjde. Jen jsem nevěděla, proč se to děje, a hlavně jsem nevěděla, co jiného bych měla chtít. Žila jsem jen na povrchu a nebylo mi v tom dobře. Ztratila jsem se sama sobě – a vůbec jsem si nevšimla, kdy se to stalo.

Co tomu předcházelo

V práci jsem se dostala do bodu, kdy mi došlo, že musím odejít. Vyčerpání se pomalu proměnilo v něco hlubšího: přestávala jsem vědět, kdo vlastně jsem, když zrovna nic nezvládám. Trápily mě úzkosti, někdy i za volantem. Obyčejná cesta autem pro mě byla zkouškou.

Cítila jsem se bezmocná. Hlava jela pořád dál, i když tělo už dávno chtělo zastavit.

Tehdy mi kamarádka řekla o Access Bars. Věděla jsem jen, že jde o jemnou dotekovou techniku, při které se drží 32 bodů na hlavě, a že je základem systému Access Consciousness, který v roce 1990 založil Američan Gary Douglas. Šla jsem tam ze zvědavosti. A možná i proto, že už jsem nevěděla, kam jinam.

Co se ve mně změnilo

Ležela jsem oblečená na lehátku, se zavřenýma očima, a nemusela jsem nic. Nic vysvětlovat, nic rozebírat, nic zvládat. Možná právě to bylo poprvé po dlouhé době.

Po prvním sezení jsem si připadala trochu jako po přistání z jiné planety. Netušila jsem, co se stalo – tak jsem sedla do auta, rozjela se a říkala si: „Aha. Tak asi dobrý.“

Žádný zázrak ani osvícení. Spíš jako by se v hlavě ztišil hluk, na který jsem si tak zvykla, že jsem ho přestala slyšet. A v tom tichu se poprvé ozvalo něco opravdu mého.

Pak přišla další sezení a kurz. Věci se začaly skládat a měnit. A s nimi i já.

Jak se změnil můj život

Poprvé jsem jasněji poznávala, co chci a co už ne. Do té doby jsem hlavně plnila očekávání – jenže vlastní život mi při tom nějak unikal. Úzkosti postupně ustoupily, i ty za volantem, a já se začala víc vracet k sobě. Nejlépe to popíšu jako otevření prostoru směrem k sobě. Prostoru, ve kterém konečně můžu slyšet sama sebe. Dnes tenhle prostor otevírám i druhým. Bars dávám při osobních setkáních a jako facilitátorka Access Consciousness® facilituji kurzy, kde se lidé učí Bars dávat sobě i ostatním.

Proč to bylo důležité

Protože jsem do té doby netušila, že se dá žít jinak. Myslela jsem, že únava, neklid a černé myšlenky jsou daň za to, že člověk všechno zvládá. Že já přijdu na řadu, až bude hotovo. Jenže hotovo nikdy nebylo.

Když ztrácíte smysl vlastní existence, je to vnitřní volání o pomoc. Odchýlili jste se od vlastní podstaty a esence.

Tahle zkušenost mi ukázala, že se k sobě nemusím propracovat ani si to zasloužit. Stačí udělat prostor. A v něm se ukázalo, že mnoho z toho, co jsem považovala za sebe, byly jen cizí představy o tom, jaká bych měla být.

Možná to znáte. Fungujete, zvládáte, a přesto máte pocit, že vám někde cestou utíká vlastní život. Nemusíte čekat na velkou krizi. Někdy stačí zvědavost a chvíle, kdy nemusíte nic.

Každý prožívá Bars po svém. Pro mě byly začátkem cesty zpátky k sobě.

Co by se ve vašem životě změnilo, kdybyste se přestali hledat v očekáváních druhých a začali naslouchat hlasu v sobě?

         

Komentáře

zatím žádný. Napište svůj komentář jako první - klikněte zde.