Jak jsem se vypletla z osobního dna

 

Jako rána z čistého nebe

Odešel o víkendu kamarádovi štípat dřevo a nevrátil se. Bylo to nepochopitelné… Když se nevracel, máma mi říká: „Podívej se do skříně!“ K mému úžasu byly jeho věci pryč. Zhroutila jsem se. Plakala jsem 20 hodin, až mi paní z poradny na ÚPSVaR, kam jsem chodila, doporučila zavolat psychiatrovi, aby se nestalo něco horšího.... 

Byla jsem nálepkovaná: „Ona je dvakrát rozvedená, každé dítě má s jiným, nikdo s ní nechce být…“ To jsem si o sobě myslela já. Prostě nic moc, a do toho strach, že své děti neuživím, protože jeden na staršího syna vůbec neplatil výživné a s druhým jsem to musela řešit soudní cestou.

Jednoho dne jsem seděla u počítače a hledala na internetu něco do práce. Náhodou jsem při prohlížení internetu poprvé narazila na stránku Artmama, kterou jsem vůbec neznala, a objevila jsem tam fotografii krásného košíku.

Až později jsem zjistila, že Artmama byla tehdy místem, kde ženy zveřejňovaly fotografie svých výrobků, komentovaly je, psaly si zprávy a vzájemně se inspirovaly. Něco jako dnešní Facebook, ale zaměřený především na tvoření.

A právě tam jsem uviděla košík, do kterého jsem se na první pohled zamilovala. Tak moc se mi líbil, že jsem jeho autorce napsala komentář a poprosila ji, jestli by mě ho naučila uplést.

Odepsala mi, že ona sama se to naučila na kurzu, a takhle na dálku mě to naučit nedokáže. Poradila mi, abych si našla prezenční kurz pletení košíků.

Jenže byl rok 2007 a já vůbec netušila, kde se takové kurzy pořádají. Nakonec jsem jeden po měsíci našla v Modře. Vypravila jsem se tam i se svou malou dcerkou, protože nebyl nikdo, kdo by ji pohlídal. Ani neumím popsat, jak jsem byla nadšená. Netuším, co mě ke košíku tak magneticky přitahovalo.

Svůj první košík mám dodnes

Bylo to 8. května 2007.

Na kurzu v Modře jsem si upletla svůj první košík z pedigu. Mám ho dodnes a stále ho používám. Byla jsem nadšená. Hned při odchodu z kurzu jsem si nakoupila další materiál na pletení. Také jsem se ptala, co si mám koupit, ale rady se mi nedostalo, a tak jsem si vzala pruty a několik obdélníkových den (dřevěná obdélníková dna košíků), že si vyrobím košíky do skříní.

Když jsem se ale vrátila domů, tašku s pedigem a dřevěnými dny jsem odložila do skříně. Nepustila jsem se hned do dalšího pletení, protože mě čekaly klasické každodenní povinnosti. Ráno vypravit děti, poslat syna do školy, odvést dcerku do školky a jít do práce. Dny se v každodenních povinnostech slévají, a když k nim navíc přibude smutek, bolest a nejistota, jsou ještě pochmurnější.

K pedigu jsem se vrátila až přibližně po dvou týdnech. A vůbec to nebylo proto, že bych si naplánovala další tvoření.

Potřebovala jsem zaměstnat hlavu, a tak jsem se pustila do úklidu kuchyňské skříňky.

Jak vznikl můj první samostatně upletený košík

Tehdy se to stalo!

Bylo sobotní ráno a rozhodla jsem se protřídit si věci v kuchyni. Otevřela jsem skříňku, ve které jsem měla různé papírové krabičky z obchodu. V jedné byly polévky v sáčcích, v další vanilkové cukry, pudinky a nejrůznější jiné polotovary.

Při pohledu na ty krabičky mě napadlo, že bych je mohla vyhodit a místo nich si uplést pěkné košíky.

Vždyť mám někde schovaná dřevěná dna a pedig!

Nechala jsem kuchyňskou skříňku otevřenou, šla jsem ke skříni v ložnici a vytáhla z ní tašku, kterou jsem si přinesla z kurzu. Najednou jsem se cítila jako v meziprostoru. Kuchyňská linka už mě tolik nezajímala. Fascinovaně jsem držela v rukou pedig a dřevěná dna pro kosíky a toužila jsem z nich vytvořit své krásné nové a praktické košíky.

Jenže tehdy jsem zjistila, že si nedokážu dobře vzpomenout, jak začít a jak postupovat!

Na kurzu jsem si košík upletla, ale teď jsem byla doma sama. Neměl mi kdo pomoct. Poradit. Ukázat mi, co a jak. V myšlenkách jsem se vracela ke kurzu a vzpomínala. Postupně, pomalu se mi vybavovaly záblesky jednotlivých kroků. Vzpomněla jsem si, že mám spočítat dírky v dřevěném dně. Jenže jak dlouhé pruty mám nastříhat? Kolik jich budu potřebovat? A co všechno si vlastně musím připravit? Jak postupovat?

Pamatovala jsem si, že se pedig musí před pletením namočit.

Začala jsem vytahovat pruty z velkého balíku. Byly strašně dlouhé, skákaly mi jako struny a vůbec se s nimi dobře nemanipulovalo.

Nakonec jsem nastříhala přibližně čtyřiceticentimetrové pruty, namočila je do vody, vytáhla a zasunula do dírek v dřevěném dně. Bylo to velké obdélníkové dno, přibližně 24 × 36 centimetrů.

Potom jsem vzala tři delší pruty a začala oplétat. Zamotávaly se mi do sebe a já s nimi trochu zápasila.

Než jsem všechno připravila, zasunula pruty do dna a upletla první řadu, trvalo mi to strašně dlouho. Další řada už šla snadněji. Po celou dobu pletení jsem nevnímala svět kolem sebe. Ani jsem si nevzpomněla, že jsem chtěla uklízet. Bylo mi jedno, že sedím na zemi s rozpleteným košíkem, a uvědomila jsem si to až ve chvíli, kdy jsem v rukou držela svůj nový košík na pochutiny do kuchyně. Cítila jsem se tak zvláštně dobře a klidně. Byly to pocity, které jsem v poslední době nezažívala.

Tak vznikl můj první košík, který jsem si úplně sama upletla doma.



Je pravda, že jsem si ho původně představovala jako vysoký hranatý košík s rovnými stěnami. Výsledek byl trochu jiný. Byl bachratý, rohy měl křivé a místo hranatých byly spíš oblé. 😁 Ale byl dokončený, hotový a já se při jeho pletení cítila naplněná a klidná.

Když jsem ho dokončila, vložila jsem do něj všechno, co jsem v něm chtěla mít, a těšila jsem se, že jsem to dokázala.

Teprve potom jsem pokračovala v úklidu.

Tvoření mi dělalo dobře na duši

Postupně jsem začala plést další košíky. Nezůstala jsem ale jen u pedigu. Měla jsem chuť zkoušet nové materiály a techniky, a tak jsem malovala na sklo, modelovala z hlíny misky a různé nádoby a amatérsky jsem malovala také obrazy.

Jednoduše jsem tvořila.

Když jsem něco dokončila a viděla výsledek své práce, měla jsem z toho velmi dobrý pocit. Těšilo mě, že mi pod rukama vzniká něco nového, něco, co jsem si sama vymyslela nebo se naučila vytvořit.

Přidala jsem se k ženám na Artmamě. Své výrobky jsem vyfotografovala mobilem a fotografie přidala na Artmamu. Nebyly to žádné profesionální snímky. Vyfotila jsem, co jsem vytvořila, a podělila se o to s ostatními ženami.

Postupně mi začaly psát komentáře. Moje košíky se jim líbily, zajímaly se o to, jak je vyrábím, a některé se chtěly pletení naučit.

Na Artmamě se dodnes zachovaly fotografie mých prvních výrobků. Když se na ně dnes dívám, vidím košíky do kuchyňských skříněk, barevné košíčky, hliněné misky, malované sklenice i obrazy. Vidím své začátky, všechno to zkoušení a učení se. Všechnu tu pohodu.

Tehdy jsem o tom ale nepřemýšlela jako o nějaké životní změně. Jednoduše jsem dělala to, co mě velmi bavilo a přinášelo mi velkou radost.

Osobní proměna, kterou jsem vůbec neplánovala

Dnes se hodně mluví o osobním rozvoji, práci na sobě, změně myšlení, vibracích a energii.

Když jsem ale v roce 2007 začala plést košíky, nic z toho jsem neřešila. Neměla jsem žádný plán, že teď začnu pracovat na sobě a změním svůj život. Vůbec jsem nevěděla, že něco takového je možné.

Já jsem si jen chtěla uplést košík. Potom další. A přitom jsem objevovala sama sebe a čas, který jsem do té doby věnovala všemu kolem sebe, jsem nevědomky začala věnovat sobě.



Tvoření mi přinášelo velmi dobrý pocit.

Teprve s odstupem času jsem si začala uvědomovat, že ta radost nebyla jen o hotových výrobcích.

Dnes to vnímám tak, že se postupně měnilo moje vnitřní naladění, vibrace a energie. Začala jsem vyzařovat jinou energii a žít jinak než dříve.

Jenže v té době jsem o tom vůbec nevěděla. Nesledovala jsem na sobě žádné změny, nehodnotila jsem svůj pokrok v osobním rozvoji a nedávala jsem si ani žádné cíle. Nebyl to plán. Jen jsem se stále víc těšila na pocit radosti a klidu, když držím v rukou pruty pedigu a pletu.

Starala jsem se o děti, chodila do práce a přitom jsem tvořila někdy až do noci.

To, čemu dnes říkám moje osobní proměna, se odehrávalo přirozeně, vedle běžného života. Jako vedlejší produkt radosti z tvoření.

Z náhodného tvoření vznikla nová práce

Když jsem na Artmamě zveřejňovala fotografie svých košíků, ženy se mě začaly ptát, jestli bych i je naučila plést košíky.

A tak se z mého domácího tvoření postupně stalo také tvoření s dalšími ženami. Setkávání žen při tvoření naplňovalo každou z nás. Vždyť tak to bylo od nepaměti – ženy se setkávaly v ženských kruzích.

Začala jsem v obývacím pokoji pořádat prezenční kurzy pletení košíků z pedigu. Setkávaly jsme se, pletly, učily se nové postupy a vznikaly další a další košíky. Z těchto setkání a tvořivých víkendů mám dodnes fotografie. Rodila se nová přátelství a vzájemná podpora.

Ženy zažívaly radost a přirozený odpočinek, který se jim velmi líbil. Po kurzech si začaly kupovat pedig na pletení doma. Už jsem jim dokázala lépe poradit, kolik čeho si mají koupit, aby doma tápaly méně než já. Mezitím mě oslovilo naše město, abych přijela plést košíky na akci Májový kvet nebo na Trnavský jarmark. Tam jsem se začala ještě více vyplétat a prožívat radost z tvoření.

Majitelka Artmamy mi tehdy nabídla, abych si vytvořila vlastní stránku s názvem Ribišška, a tak vznikl i můj první e-shop, který funguje dodnes.

S děvčaty mi bylo stále lépe a ony chtěly plést stále víc. Často ale kvůli povinnostem a vzdálenosti nemohly přijet na kurz a užívat si tvoření.

Už v roce 2007 jsem začala přemýšlet, jak to udělat, abych jim dokázala přinést kurzy až domů.

Proto jsem později začala natáčet své postupy na video, aby se ženy mohly učit a hlavně relaxovat při pletení košíků v pohodlí svého domova. Aby nemusely pátrat v paměti, jak s pletením začít, jak snadno plést a především jak košík ukončit. Pocit, že si po kurzu postupy nepamatují, jsem totiž dobře znala.

Od roku 2015 učím plést košíky také prostřednictvím online kurzů a postupně vznikla moje Škola pletení košíků z pedigu.



Dnes ženám vysvětluji nejen to, jak plést, ale především jak správně připravit osnovní pruty, jak uplést rovné stěny, pěkné rohy nebo jak dokončit košík uzávěrkou. Často si vzpomenu na svou první sobotu s pedigem.

Dnes už s úsměvem, ale také s dojetím vzpomínám na svůj první košík, na první kurz i na tu otevřenou kuchyňskou skříňku. Stále si pamatuji bolest, která mě tehdy pohlcovala. A také okamžik, kdy jsem vytáhla velký balík pedigu. Dlouhé pruty mi skákaly jako struny a já vůbec netušila, jak dlouhé osnovní pruty mám nastříhat. Právě při pletení jsem ale na chvíli přestala vnímat všechno, co mě trápilo. A samozřejmě si vzpomínám i na svůj první bachratý košík.

Právě proto ženám, kterým se košíky líbí a chtěly by si to vyzkoušet, ukazuji postupy tak, aby se při pletení nemusely trápit otázkami, na které jsem celých šest let musela hledat odpovědi sama.

Říkám jim: „Povedu ti ruce.“

Stejně jako na prezenčním kurzu jim mohu i ve videokurzech ukázat každý krok. S videokurzem si ale mohou video zastavit, vrátit se k němu a pokračovat vlastním tempem. Nemusí nikam spěchat. Nemusí už zažívat nejistotu, že to nedokážou, protože mě mají po ruce vždy, když mě potřebují.

Mohou plést krásné košíky a přitom odpočívat. Mohou si užívat radost z tvoření vlastníma rukama a vyrábět praktické, krásné a originální košíky v pohodlí domova.
 

Vypletla jsem se ze svého osobního dna

Když se dnes ve vzpomínkách vracím do roku 2007, uvědomuji si, co všechno začalo jedním náhodným obrázkem na internetu.

V té době mě opustil partner a já zůstala se dvěma dětmi. A potom jsem uviděla košík, který mě zaujal natolik, že jsem se ho chtěla naučit uplést.

Napsala jsem jeho autorce, našla si kurz, upletla svůj první košík a za dva týdny jsem se doma pustila do dalšího.

Tvořila jsem stále víc a víc, uzdravovala své tělo i duši. Zveřejňovala jsem své výrobky a setkávala se se ženami, které měly stejnou radost z tvoření.

Z toho všeho časem vznikly moje prezenční i videokurzy. Zamilovala jsem se do pletení košíků a je to moje milovaná práce, které se věnuji dodnes.

To nejdůležitější jsem ale pochopila až později. Že jsem se nevědomky, ale jistě vypletla ze svého osobního dna.

Nevěděla jsem, že si tím měním život. Nezačala jsem plést proto, abych se stala lektorkou nebo si vybudovala školu pletení košíků. Nezačala jsem plést ani s cílem meditovat, protože jsem ani nevěděla, že pletení je jednou z nejnetradičnějších meditačních technik indiánů či Slovanů.

Začala jsem proto, že jsem na internetu najednou uviděla něco krásného a chtěla jsem to umět vytvořit také!

Teprve potom jsem zjistila, jak velkou radost mi tvoření přináší. Jakou při něm cítím vlastní hodnotu.

Dnes už vím, jaký význam má v mém životě právě to, že se této činnosti věnuji. Že jsem si našla něco svého, při čem mi bylo a stále je velmi dobře.

Proto ženám často říkám: Nevíš, jak usnout, cítíš se zahlcená prací? „Rozhýbej ruce, zastavíš hlavu.“

Při pletení se soustředíš na to, co dělají tvoje ruce. Sleduješ, jak jeden prut prochází před druhým, jak roste stěna košíku a jak se postupně blížíš k dokončení košíku.

A když je košík hotový, držíš v rukou něco, co jsi sama vytvořila. Sama jsi to dokázala – krásné, originální a velmi praktické.

Já jsem takto začala v roce 2007 a pletení košíků je součástí mého života dodnes.

Možná si to budeš chtít vyzkoušet také

Když jsem na Artmamě poprvé uviděla ten krásný košík, nevěděla jsem o pletení z pedigu vůbec nic. Ani jsem netušila, kde se to mohu naučit.

Dnes už ženy nemusejí hledat prezenční kurz a cestovat za ním tak, jako jsem kdysi cestovala já do Modry, Brna, Prahy, Jindřichova Hradce a všude možně po Slovensku a Čechách.

Pokud tě pletení košíků zajímá, připravila jsem pro tebe bezplatný online kurz **Začínáme s pletením košíků z pedigu**, ve kterém tě bezpečně provedu prvními kroky.

Aby se ti začínalo snadněji, můžeš se učit doma, bez organizování chodu domácnosti, bez cestování a shánění ubytování, s přesnými radami, které se ti při pletení budou hodit a díky kterým to zvládneš.

Nemusíš mít žádné předchozí zkušenosti. Stačí, když máš chuť vyzkoušet si něco nového.

Možná si upleteš jeden košík, který budeš používat doma. Možná se ti to zalíbí a upleteš si další.

Možná i ty, stejně jako já a další tisíce žen, objevíš radost z pletení, která s tebou zůstane dlouhá léta.

Měj se krásně a do pletenííííííí!
        

Komentáře

zatím žádný. Napište svůj komentář jako první - klikněte zde.