Napište svůj komentář

Zpět na článek
Anti-spamová kontrola, zapište do políčka níže číslici pět

WILD INDIGENOUS NATURE... aneb: „Jsou místňáci ohrožený druh?“

Milujeme Zemi a přírodu vášnivě a je pro nás místem, kde můžeme plně žít. Ve městech se dá snad už jenom bydlet. Komunity tam jsou rozbité a jen stěží se tvoří nové, které by byly schopné přežít pár let.
Wild je slovo, které v češtině těžko překládáme v kontextu, ve kterém ho používá angličtina. Stejně tak je tomu v dalších domorodých jazycích. Není to neschopností přeložit slovo, máme prostě jiné myšlení.
 
Domorodým národům angličtina připsala moderní název „indigenous“ a současně začínají být trendem. Kam ten trend WILD INDIGENOUS NATURE vede?

Konference WILD10, která se konala v září 2013 ve Španělské Salamance (www.wild10.org) přinesla do mého života několik rozčarování a několik krásných poznání.

Trvalo mi několik dní než jsem pochopila, že tihle VERY IMPORTANT PEOPLE z celé naší Země jsou vlastně místňáci, kteří nám přijeli říct, že jim už skoro nezbývá kde žít. WILD pro ně znamená DOMA.

Rozhlížím se kolem sebe v kongresovém centru a vidím, že se s místňákama přitahujeme jako magnety. I když nenosím čelenku z peří a moje obřadní oblečení prostě vypadá jako trochu výstřední sexy outfit, kolem mě sedí místňáci z Austrálie, jižní i severní Ameriky, Afriky a Asie. Vidíte dobře... Evropu jsem nezmínila, ale pravda je opakem. V naší části sálu jsme zastoupení pár lidmi z Holandska, Španělska, ČR a UK. Nikdo by to do nás neřekl, ani my sami o sobě. Každý z nás hledá status někde hluboko ve své práci, ale je nám to jasné. My jsme MÍSTNÍ INDIGENOUS.
 
Milujeme Zemi a přírodu vášnivě a je pro nás místem, kde můžeme plně žít. Ve městech se dá snad už jenom bydlet. Komunity tam jsou rozbité a jen stěží se tvoří nové, které by byly schopné přežít pár let.
 
Náš život a práce je naplněná tím, že zastavujeme strategický developement a ekonomický růst na hranicích míst, která jsou nám drahá. Ať už je to Šumava, tetřev hlušec, Beskydské přírodní lesy, pohanská obřadní místa anebo lidská duše.

Naše strategie je snížení spotřeby až k naprosté jednoduchosti. Naše obchodní a spotřebitelské plány směřují k lokální soběstačnosti a přerušení bláznivého cestování lidí, červené řepy, ryb, stavebních materiálů a především TECHNOLOGIÍ.
Nepotřebujeme další hračky a víc všeho. Potřebujeme místo, kde se dá dýchat čerstvý vzduch a pít čistá voda. Milujeme být součástí přírody a jejího hospodaření se zdroji, které jsou v dostatku pro každého. Radujeme se a oslavujeme, když svítí slunce a rozkvétají louky. Loučíme se a oslavujeme, když se nebe zatáhne země bere život k odpočinku. K zániku toho, co umírá a dává prostor novému jaru.

Tohle je to, co objímáme. S tím nebojujeme. Tohle žijeme. Nemedializujeme a neděláme z toho vědu. Ale možná bychom měli!!!
Indigenous ze všech koutů světa se sešli, aby řekli tohle:
Rozumíme ekosystémům jako sami sobě. S tím si umíme poradit. Studovali jsme školy a pracujeme v národních i mezinárodních institucích. Jsme právníci, inženýři, ekonomové, vědci, politici, učitelé a lékaři. Mluvíme několika světovými jazyky.
A to, co vidíme je, že není problém s ekosystémy a s ochranou přírody. Skutečným problémem jsou egosystémy.
Lidé v nich porušují svoje vlastní pravidla a učí se nemyslet, necítit, nevěřit tomu, co je. Učí se opakovat to, co někdo napsal o někom, kdo něco prožil a pak to někdo četl a editoval to tak, aby to vyhovovalo současnému politickému systému. Pak už se lidé dozví pouze to, čemu se říká ideologická propaganda. Vyvolává v lidech existenční nejistoty a manipuluje je k odevzdávání jejich živosti ve prospěch pokroku. Průmyslového, technologického, ekonomického.
 
Místňáci pracují pro lidský a duchovní pokrok. Sedíme v kruhu a máme své „moudré, kteří umí vidět to, co je.“ Vzdělávací a mediální systém je to, co potřebuje ochranu. V Íránu nepomohlo k potlačení nomádské kultury žádné násilí. Naopak. To, co začalo rozkládat lidskou společnost, která fungovala po tisíciletí v souladu s životním prostředím byla změna vzdělávacího systému. Vláda jednoduše přijala zákon: Kdo chce žít v tomhle státě, se musí naučit to, co my určíme a musí platit takovou cenu za místo k životu, jakou my odsouhlasíme nehledě na to, jestli je to pro někoho možné anebo ne.

Aby naše děti, stejně jako chráněné druhy zvířat a rostlin měly kde žít, je jeden z důležitých kroků.
Ten první je vytvořit prostor pro to, abychom neztratili svoji živost v první řadě.

Na konferenci se dozvídám, že ochrana lidských práv, je pouze alibi pro rozvojové právo, které je vždy míle napřed ve prospěch těžby přírodních i lidských zdrojů. „Právo života, zákony přírody nikdo neobhajuje“, rozčiluje se ředitelka Mezinárodní rady domorodých národů severní, střední a jižní Ameriky.

Je to v našich rukou, v naší moci. Můžeme vzlykat, můžeme bojovat, můžeme se rozhodnout přežít a hrát hru na poslušné občany, kteří se nechají zkonzumovat.
 
Můžeme žít. Je to jenom naše volba.