Konstelace traumatu - jak se trauma přenáší v rodině.

Konstelace traumatu – hlubší pohled

Trauma vzniká, když člověk zažije silnou hrozbu, ztrátu nebo strach, který je nad jeho síly. Vzniká vnitřní rozštěpení – část nás je odštěpena a nese bolest, která může zůstat izolovaná a zoufalá. Abychom přežili, vytvoříme „přežívající část“, která zvládá fungovat, ale často neumí odpočívat a je neustále ve střehu. Občas však dojde ke kolapsu, kdy traumatizovaná část „vystoupí na povrch“ a ovládne nás krize, po které nás opět přežívající část vrátí do běžného režimu. Tento cyklus se může opakovat, doprovázený únavou či vyčerpáním.

V každém z nás však zůstává i zdravá, nepoškozená část. Často je však osamocená a nemůže plně podpořit naše léčení, protože jí nevěříme. Konstelace traumatu pomáhá znovu propojit všechny části naší osobnosti a obnovit vnitřní celistvost.

Výzkumy ukazují, že trauma se často přenáší z rodičů na děti. To vyvolává otázku: Jak se trauma přenáší z rodičů na děti?

Týká se to zejména traumat z války, ztráty nebo násilí. Děti vyrůstající s traumatizovanými rodiči často cítí jejich vnitřní bolest – rodiče jsou fyzicky přítomní, ale emocionálně odpojení. Děti pak samy začínají disociovat a ztrácí bezpečné pouto, které by jim umožnilo důvěřovat sobě i světu.

Na semináři se zaměříme na vytváření a integraci zdravého pouta (bondingu), které může účinek traumatu v rodině léčit.

Co je to trauma?

Trauma vzniká při prožitku, který je příliš zatěžující a náš systém jej nedokáže integrovat. Nejčastěji se to děje v dětství, kdy ještě nemáme pevné já ani obraz světa. Nepříjemný prožitek „obalíme“, podobně jako tělo kulku – nezmizí, ale je izolován. Pokud se v budoucnu setkáme se spouštěčem, staré pocity se aktivují a můžeme být zahlceni. Je těžké rozlišit, co je realita a co je naše staré zranění.

Traumatizovaní rodiče často nejsou pro dítě emocionálně k dispozici, což je samo o sobě traumatizující. Někdy také reagují na dítě, jako by šlo o staré ohrožení, nikoli o vnímavého potomka.

Léčení začíná vytvářením prostoru plného síly, jasnosti a soucitu. Pomáhá také napojení na tělo a rozvoj základních svobod podle Virginie Satir:

• Svoboda vidět to, co skutečně vnímáme.
• Svoboda slyšet to, co opravdu slyšíme.
• Svoboda cítit to, co doopravdy cítíme.

Disociace je obranný mechanismus, který nám brání cítit bolest. Problém nastává, když v ní zůstáváme uvězněni nebo je vyvolána okolnostmi připomínajícími trauma. Začít znovu vnímat své smysly je klíčem k uzdravení a návratu do přítomnosti.

Meditace je navíc silným léčivým prostorem – pomáhá nám ztratit identifikaci s minulostí a budoucností a ukotvit se v přítomném okamžiku, kde trauma nemá moc.