Napište svůj komentář

Zpět na článek
Anti-spamová kontrola, zapište do políčka níže číslici pět

Osobní transformace Václava Chrástková. Mezi nebem a zemí.

Z laboratoře molekulární genetiky k Barometru chování, kineziologii a podobným mňamkám. Zážitek osobní transformace aneb Jsou věci mezi nebem a zemí, můj milý Horatio.

Quo vadis?

O tom, že se zrovna chystám na veledůležitý zážitek osobní transformace, jsem neměla ani ponětí. Vlastně jsem na tu terapii tenkrát ani nešla sama se sebou, nýbrž se svou tehdy šestiletou dcerkou. Už jako miminko začala mít potíže s atopickým ekzémem a tohle byl další z rozsáhlé série pokusů, jak se s tím vypořádat. A že jsme toho měli za sebou hodně. Od dětské lékařky jsme putovali na gastro, odtud na alergologii, imunologii, a pak přes několik dalších levelů až k primářce kožního oddělení. A paralelně jsme „jeli“ alternativní směry – čínská medicína, reiki…, dál už si to nepamatuju, každopádně výsledky byly velmi diskutabilní. Ne že by to dceři vůbec nepomohlo. Pokaždé jsme nějaké výsledky zaznamenali – buď se změnil rozsah ekzému (do minusu, ale i do plusu), nebo se dostavily nějaké sekundární reakce, například plíživý nárůst hmotnosti související s určitými léky.

Tak ještě tohle…

S těmito zkušenostmi v zádech jsem si brala od tchyně papírek s telefonním číslem poněkud vyčerpaně a nadmíru skepticky.
„Dojdi s malou na kinezku, tady máš číslo a tady peníze.“
Dobře tedy. Tohle jsme opravdu ještě nezkusili, tak warum nicht, žejo. Ani jsem nezjišťovala, co to ta „kinezka“ vlastně je. Objednala jsem nás a šly jsme.

Potřebuji podotknout, že jsem tehdy byla spíše technického než humanitního zaměření, a že dění „mezi nebem a zemí“ mě nijak neoslovovalo. Na tu „kinezku“ jsem šla spíš proto, aby mě nikdo nikdy nemohl nařknout z toho, že jsem pro své dítě neudělala všechno, co bylo v mých silách. Znáte to, povídky o tom, co všechno jsme schopné udělat, abychom byly „dobrými matkami“ v očích našich vlastních matek, babiček, tetiček, sousedek a ostatních důležitých osob, by zaplnily Alexandrijskou knihovnu a přilehlé galaxie k tomu.

Jako matka-začátečnice jsem tohle samozřejmě ještě nevěděla, tak jsem stejně jako všechny ostatní rovněž spěchala přispět k obecnému trendu.

„Kinezka“

Na „kinezce“ nás přivítala usměvavá paní, usadila mě na židli, dceru postavila před sebe, na stolek opodál položila jakousi barevnou tabulku, a jala se provozovat svou aktivitu. Seděla jsem blízko, takže jsem viděla, že dceři nic nehrozí, což mě uklidňovalo, ale zároveň jsem zřetelně slyšela, co si to tam holky mezi sebou říkají, což trochu bouralo mé představy o tom, jaký druh dialogu ještě unesu a jaký už ne. To, co jsem slyšela (a viděla) bylo totálně za hranicí věcí, které tehdy patřily do mého světonázoru. Chvíli jsem se snažila rozumem rozklíčovat, o co go, ale záhy jsem toho nechala, protože mi to zkrátka nedávalo smysl.

Po pár desítkách minut byla terapie hotová, já jsem zaplatila a hotovily jsme se k odchodu.„Chvilku bude trvat, než se to usadí,“ pravila terapeutka. „Dejte mi vědět, jak to vypadá.“To určitě, pomyslela jsem si s pocitem zbytečného vynaložení času i prostředků. Neviděla jsem nic, co by mohlo jakkoliv změnit dceřin stav.

A co nehty?

Ale pak nějaký čertík ve mně vyhrknul „a na kousání nehtů to funguje taky?“ Litovala jsem, hned jak jsem se zeptala, ale už to bylo venku a nešlo to vrátit.

Kousání nehtů byl totiž můj letitý problém. Nedokázala jsem ho nikdy zvládnout a měla jsem pocit, že když ho předložím tomuhle procesu a ukáže se, že je to k ničemu, budu si moct celou slavnou „kinezku“ zařadit do kategorie OVĚŘENO – NEÚČINNÉ a přestat se jí jednou pro vždy zabývat.

Terapeutka se usmála a objednala mě za týden. Vynadala jsem si do bláznů, v duchu odepsala další peníze, rozloučila se, vzala dceru za ruku a odešly jsme. Dceřin ekzém zůstal terapií naprosto nepoznamenán. Výsledky se neprojevily ani za týden, ani nikdy. 

S povzdechem jsem o týden později dorazila na známou adresu. Sezení probíhalo obdobně. Nemyslete si, nezahákovala jsem to. Snažila jsem se pravdivě odpovídat na pokládané otázky, dýchala dle instrukcí, kroutila očima zprava doleva a hned zase obráceně, a vší silou potlačovala vtíravou otázku „kdo se tady zbláznil“. Po hodině a půl jsem poděkovala, zaplatila a odešla.

A TEN DEN VEČER JSEM SI PŘESTALA KOUSAT NEHTY. A UŽ SE TO NIKDY NEVRÁTILO.

Pokračování? Of course…

Nemusím vám asi sáhodlouze líčit, že ještě týž měsíc jsem absolvovala první stupeň kineziologického výcviku a později ještě dalších pět. A asi vás nepřekvapí ani to, že u „kinezky“ nezůstalo. Přibrala jsem postupně Bachovy esence, tarotové karty a nejnověji se nořím do tajů systemických konstelací. Práci v laboratoři molekulární genetiky jsem dala vale a místo Mendelovým zákonům se věnuji zákonitostem příčiny a následku

Věci nejsou takové, jakými se zdají být

A dnes už taky trochu rozumím tomu, proč to celé proběhlo takhle. Dceřin ekzém měl nakonec úplně jiné souvislosti. Tahle zkušenost byla určená pro mě a já bych tehdy nikdy na nic alternativního sama se sebou nešla.

Takto jsem se před dvaceti lety začala věnovat alternativě a dělám to dodnes. Věci mezi nebem a zemí mě nepřestávají fascinovat a děkuji Vesmíru a své dceři, že mi tu cestu ukázali.

Pozn. - „Kinezka“ je kineziologie One Brain a je dnes jednou z vlajkových lodí mých aktivit.

7.6.2020
Václava Chrástková 
www.vaclava-chrastkova.cz

Další příspěvky o osobní transformaci:

Mimo soutěž od členů týmu Letacek.cz

Osobní transformace Petra Frenz. Výpověď je vlastně super!
Osobní transformace Nishkam. Meditace.
Osobní transformace Magdaléna JP. Zázraky se dějí.