Osobní transformace JaNina. Když utichne vše kolem nás a zůstane vděčnost a láska.

Smrt blízké osoby. Silný prožitek a hluboká osobní transformace. Příběh dcery a matky.

Co se stalo

Je pozdě v noci, čas jako takový pro mě už několik dní nehraje roli a to, že se ze dne stala noc, jsem rozpoznala díky tichu a tmy za okny oddělení JIP. Na tomto místě jsem byla po boku mé milované mamušky, která se snažila vybojovat si alespoň ještě trochu času mezi námi i když výrazy doktorů a sester dávaly značné indicie, že s námi už dlouho nezůstane.

Ta malá holčička, která se v této bezmocné chvíli ve mne ozývala čím dál hlasitěji, si tuto myšlenku zakázala, ač se drala napovrch v každý nestřežený okamžik. Všechny ty hadičky, přístroje a hlasy přicházející z chodby mne stále poutaly k realitě, která se odehrávala v tomto ponurém pokoji. V mysli jsem se však toulala mezi prosbami, modlitbami, smlouváním s bohem a projevy vnitřního vzteku až do vyčerpání, kdy chvílemi nezůstalo nic jiného než jen ticho. Takto uběhlo pár dní.

Když jsem se jednoho večera loučila s maminkou, která byla už dávno v umělém spánku a vysvětlovala ji, že si jedu odpočinout a hned ráno za ni přijedu, hlavou se mi honily myšlenky, ať neodjíždím a nenechávám ji samotnou. Apel sester, které už i tak asi porušovaly všechny pravidla a nechávaly mě u ní i do noci byl neoblomný. Musíte si odpočinout, takto se nám tady sesypete také. Poslechla jsem. Snad proto, že jsem v sobě nenašla sílu odporovat nebo také, ač se mi to těžko píše, jsem se potřebovala nadechnout vzduchu, který by nebyl prosycený všudy přítomnou bolestí.

Jak k tomu došlo a co k tomu bezprostředně předcházelo

Je ráno, ani nevím, jak jsem usnula. Otevřu oči, rozhlížím se a hlavou mi projede, NEBYL TO SEN. Okamžitě šmátrám po telefonu, zda někdo z nemocnice nevolal. Mobil žádný hovor neukazuje, ale ani tak se nemohu zbavit pocitu, že musím co nejrychleji vyrazit. Volali by ti, znělo mi v uších, měli to mít poznačené všichni doktoři, že když bude nejhůř, chceš u ní být. Uklidni se! Říkala jsem si už i nahlas, ale třesoucí tělo, jako by slovům nerozumělo.

Necelých deset minut, takto krátký a přitom tak dlouhý časový úsek mě dělil od toho, abych mohla svou milovanou mamušku na její cestě vyprovodit. Vše se zastavilo a v hlavě mi znělo, NESTIHLA JSEM TO, ODPUSŤ MI, ODPUSŤ. Slzy se draly ven, nic nedávalo smysl a bolest, která v tu chvíli byla snad v každé buňce mého těla mi připomínala, že to není sen.

Procházela jsem chodbou oddělení a cítila jsem pohledy sester a doktorů, kteří věděli, kam mířím. Asi proto také jejich pohledy vyzařovaly soucit a lítost. Já jsem v tu chvíli jen šla, šla a snažila se nepodívat se na nikoho přímo, protože ve skrytu duše jsem věděla, že oni ani já o propojení bolestných pohledů netoužíme.

Stojím u lůžka, byla nám dopřána alespoň tato možnost se rozloučit. Je ticho, slzy se zastavily, a ač promlouvám někdy nahlas a někdy jen v duchu, tak cítím, že jsem vyslyšena. Počkala na mne, ano, jsem si jistá i přes to, že přístroje byly dávno utichlé a leckterý doktor by mi řekl, že blouzním a jestli chci léky na uklidnění. Mé rozechvělé tělo se zklidnilo, vnímala jsem každý svůj nádech a výdech. Bezmoc se rozpustila a zaplavil mě pocit vděku a lásky, který jsem se ji snažila ještě alespoň takto předat.

Popis vnitřní změny

Uběhl nějaký čas a já se chtě nechtě musela vrátit do všedního dění. Práce, domácnost, nějaký ten koníček a povinnosti. Už dávno před touto událostí se mi hlavou honily otázky, jaký to má všechno smysl, čeho se stále bojím a proč chodím do práce, která mě ubíjí. Odpověděla jsem si vždy pohotově. Neriskuj, musíš platit nájem atd….. Všichni to tak mají. Roky šly dál a já se v těchto kolejích ztratila. Když se tyto myšlenky a pocity připomněly, nahradila jsem je víkendy s přáteli a čímkoliv jiným, než zastavením se a přiznáním si, že nejsem dlouhodobě šťastná.

Teď to bylo ale jiné. Nešlo popřít, že má nejmilovanější osůbka už tady není. Nešlo se dívat přes prsty tak, jako když se to stane někomu jinému a nám je to líto, ale je to tak vzdálené. Nyní už nebylo možné sledovat koloběh života z dálky. Byla jsem svědkem, že během minuty se vše může změnit a zůstanou jen nevyřčená slova. Přistihla jsem se, že přemýšlím nad větami, které často používám: Jednou bych mohla, až přijde lepší příležitost, teď se to nehodí, co když to nevyjde, nejsem na to dost dobrá a mohla bych pokračovat na další dvě stránky. Nyní se k otázkám ohledně vnitřní nespokojenosti přidaly i otázky ohledně životu po živote, víry a cesty kterou jsem si snad kdysi dávno vybrala. Odpovědi si ke mně nacházely cestu nejrůznějšími způsoby.

Jak se touto transformací změnil můj život

Přibylo dnů, kdy jsem chtěla trávit více času o samotě, nikdy mi krátkodobá samota nevadila, ale nyní jsem cítila, že ji vyloženě potřebuji. Hodně večerů jsem začala trávit jen tak v tichu, je to balzám pro mou věčně roztěkanou a přesycenou hlavu. Začala jsem zkoušet nové věci, které mě vždy lákaly, ale já, je odkládala. Třeba zkusit napsat své pocity a prožitky na papír, nebo tanec, miluji, jak dokáže rozproudit krev v těle. Víkendy prohýřené s přáteli do noci, jsem převážně nahradila touláním přírodou. Vždy jsem k ní měla silné pouto, ale nyní si už nebráním v ní trávit tolik času, kolik cítím, že potřebuji. Asi bych řekla, že se pomalu přestávám schovávat za všemožně rozptylující ruchy všedního dění.

Proč byla tato transformace důležitá

Tato událost mi dopřála nahlédnout na život z jiné perspektivy.

Nemohu říct, že bych občas nesklouzávala ke starým vzorcům, které jsou snadnější a tudíž i pohodlnější, ale mohu říct, že jsem si alespoň tohoto chování vědoma.

Nemohu říct, že občas neudělám botu, ale už si ji snažím tak nevyčítat a doslova se nelynčovat. Snažím se na to nahlížet, že jsem si dovolila udělat chybu. Ano, dovolila jsem si se zmýlit. Možná to zní nesmyslně, ale pro mě hodně velké téma.

Nemohu říct, že už nikdy nepociťuji strach z neznáma. Jen s ním už nebojuji a tak nějak ho beru jako součást. Dobrá věc je, že čím víc si ho uvědomuji, tím míň je pro mne paralyzující.

Nemohu říct, že by mne už vůbec netížilo téma budoucnosti a jak to vše bude, pokud se například opravdu vzdám mých domnělých jistot, ala nevyhovujícího zaměstnání apod….. Ale jsem ochotná to risknout, maximálně opět skončím u druhého bodu „dovoluji si dělat chyby“. A s tímto bodem si už přeci umím poradit. Kam mé kroky dále povedou, vůbec netuším. Jediné co vím jistě je, že nabírají nový směr, můj směr.

A ještě jedna důležitá věc. Tam nahoře, tam až nad mraky, však vy víte kde, mám teď tu nejbáječnější bytůstku a ochránkyni

JaNina
7.6.2020

Další příspěvky o osobní transformaci:

Mimo soutěž od členů týmu Letacek.cz

Komentáře

zatím žádný. Napište svůj komentář jako první - klikněte zde.

Tento článek je zařazen do kategorie Sebepoznání.
Pro výpis všech článků pokračujte na hlavní stránku blogu.
Kromě článků na LetáčkuCZ najdete hlavně katalog kurzů, seminářů a akcí pro osobní růst různých pořadatelů v ČR (a zahraničí).

Vybrané akce

16.7.2020, 3 hodiny, 18:00 – 21:00
Alchymie intimity muže a ženy v síle
Centrum zdraví Natura
17. – 19.7.2020, 2 dny
Letní Žena a divadlo
Vila Sklenářka
22. – 26.7.2020, 5 dnů
Probuzené Mužství. Modul 2: Objev volání své duše
Skalka 22 - centrum osobního rozvoje, Skalka u Doks
25.7. – 1.8.2020, 8 dnů
Letní pobyt s jógou pro děti
Oáza Srdce, Vršov 19, Horní Bradlo 539 53
30.7.2020, 4 hodiny, 18:00 – 22:00
Večerní konstelace
Rybalka
29.7.2020, 1 hodina, 13:00 – 14:00
Harmonizace hlasem pro rodiče s dětmi
A centrum o.s.
29.7. – 2.8.2020, 4 dny
Indiánský kemp s přechodovým rituálem pro náctileté
Nesměň u Českých Budějovic
14.8.2020, 7 hodin, 10:00 – 17:00
Síla modlitby
Hoffmanův dvůr, Vinořské náměstí 34, Praha 9 Vinoř