Napište svůj komentář

Zpět na článek
Anti-spamová kontrola, zapište do políčka níže číslici pět

Osobní transformace Magdaléna JP. Zázraky se dějí.

Další příspěvek o jedné velké osobní transformaci. O tom, jak nemoc a nehoda pomohou otevřít nové dveře.
Zdá se mi, jakoby se to stalo v nějakém jiném životě. V jiné dimenzi. Jedna z těch zásadních transformací, která se mnou pěkně zacloumala a zároveň mi dala křídla a nový náhled na život.

Co se stalo a jak k tomu došlo 

Je mi asi tak  25. Přesně si to teď už nepamatuju. Vysoká je za mnou a kariéra pěkně rozjetá. Pracuji v korporátu, na starosti celé oddělení. Od rána do noci a zase znovu. 

Rosteme a fúzujeme s jinou společností. Je potřeba zamakat! Není čas odpočívat! Vždyť je to fakt dobře zaplacené. A ty peníze si musíš přece zasloužit! Baví mě to. To tvoření, výzvy, skvělá parta. Je to jízda. Nekončící pařba. Ale už jsem fakt docela unavená. Záněty močových cest a ledvin se pravidelně vracejí. Jsou už, dá se říct, zdomácnělé a ochočené. Brát antibiotika? No dyť to je přece normální! Můžeš klidně jít do práce i s horečkou a bolestí zad a břicha. To dáš…

Antibiotika už nějak nezabírají. Vyměnila jsem jich několik. Alternativní způsoby léčby, zdá se, také nějak nefungují (nebo alespoň ty, které jsem tenkrát znala). Bojuju s tím dlouho. Vlastně od svých 14ti let. Teď už fakt nevím, co dál. Hledám. No a hele! Sestra mi doporučila nějakého léčitele. Náhodou u něj byla nějaká její kamarádka. No tak to taky zkusím. 

Takový normální pán. Položil mi ruce na ledviny. Krásně to hřálo. A asi 20 minut jsme si povídali o všem možném.  Na odchodu mi povídá: “ Do pár dní by to mělo být v pořádku. Nebojte. A klidně už ty antibiotika neberte. Ale samozřejmě, záleží na Vás. Udělejte to tak, jak to cítíte.” Si jako dělá srandu, ne? Nebrat ATB? No nevim, nevim… Ale budu to sledovat.

Kdy přišla transformace

V práci se chystá společná akce české a slovenské pobočky. Na Slovensku. Jedu. Spolu s panem ředitelem (budu mu říkat Václav) a jednou kolegyní. Jí budu říkat Kateřina. Je takový normální den. Na Slovensko je to celkem štreka, ale máme dobré a rychlé auto, Audinku a Václav je dobrý řidič. Budeme tam navečer. Cesta ubíhá rychle, protože probíráme faaakt zajímavá témata. Co tě nejvíc baví v životě? Jaký největší adrenalinový zážitek jsi měl/a? Co si nejvíc pamatuješ a co/kdo Tě v životě nejvíc ovlivnil? Trochu nečekané na to, že diskutujeme s ředitelem a s kolegyní z práce.

Sedím vzadu za řidičem. Většinou se nepoutám. Ale dnes se mě Václav (ještě v Praze, než jsme odjížděli) zeptal.  “Jsi připoutaná?” “Nejsem.” Tak se prosím připoutej, je to důležité.” Pak už se automaticky poutám celou cestu. Venku prší , jedeme po dálnici, už někde na Slovensku.  Klidná jízda, tak si tak trochu pospávám. A najednou mě něco probudí. Jakoby se někdo dotkl mého ramene. “Magdi, probuď se!” Otevřu oči, kouknu dopředu na silnici a na tachometr a hlavou mě probleskne myšlenka : “Ten Václav jede moc rychle…” Opřela jsem se rukama o sedadlo před sebou, zapřela nohy. Nějak automaticky. A pak to začalo. Aquaplaning. Voda ve vyjetých kolejích na dálnici chytla auto a to se začalo otáčet jako hodinová ručička. “Tak jestli teď mám umřít, tak se na to pěkně podívám. O čem to je.” Myšlenka v hlavě dozněla a auto se točilo dokola a pak několikrát přes střechu. Pěkná horská dráha. A najednou vše bez pohybu. 

“Magdi, jsi v pořádku?” “Ano, jsem,” odpovídám. “Káťo?” “Já taky.” Rozbité auto stojí na louce vedle silnice. Odepínáme pásy, vylézáme ven a koukáme jak vyvoraní. Koleje vedoucí ze silnice na louku, auto úplně našrot a my všichni živí a zdraví!!!  Zázrak. A bolest? Žádnou necítím. Celé tělo je v tranzu. Hlava nechápe. Jsme se vybourali, ty vole… 

Nějaké auto zastavilo, lidé nám přišli pomoct. Teď už je čas, aby i tělo řeklo své. Celá jsem se roztřásla. Adrenalin už udělal svoje, teď to všechno musí dojet. Koukám, ze strany kolena zapíchnutý kus skla. Hm. To nic. Jednoduše se vyndal. Modřiny od pásů, boule na hlavě. Kateřina pár oděrek na obličeji od prasklého skla, také pár pohmožděnin od pásů a Václav jen jeden škrábanec. Díky Bohu! Andělé stáli při nás a stal se zázrak.

Na pracovní setkání jsme ještě ten večer dorazili. Nebyli jsme jediní, kdo se dostal do havárie. To druhé auto ale takovou podporu nemělo, lidé skončili v nemocnici. Naštěstí také živí. 

Jak se touto transformací změnil můj život

Ten večer jsem se rozhodla. Když jsem přežila tohle, nemám ještě zemřít. Antibiotika vysadím a uvidím. Jeden zázrak se stal, jsme živí. Proč by se nemohl stát i druhý a mé ledviny byly zdravé? A stalo se.

Večer a další dny se staly oslavou. Oslavou života. Jen tak se ráno probudit a dát si kávu. Jen tak pobýt s přáteli, zasmát se, radovat se. Dávat pozor a pečovat o své tělo. Vnímat ho, ptát se, co potřebuje, protože je úžasné. Oslava života a důvěra v něj, respekt k mému tělu a péče o něj. To je dle mě má lekce. Zmizel strach ze smrti, zmizel strach ze života. Smrt přijde. Ke každému z nás. Ale není třeba se jí bát. Dokud jsme tu, máme se radovat a užívat všech krás světa. S respektem a úctou. A vnímat to vše skrze naše úžasné a mocné tělo. A věřit v zázraky! Protože ony se skutečně dějí 

S láskou. Magdaléna JP

Osobní stránky Magdalény Dotknise.cz s recepty
Projekt Emoční fitness CZ
a Letáček :)

Zapojte se ještě do soutěže o nejlepší popis prožitku osobní transformace! Běží do neděle 7. června. Podrobné informace najdete v článku tady 

Další příspěvky o osobní transformaci:

Mimo soutěž od členů týmu Letacek.cz