Napište svůj komentář

Zpět na článek
Anti-spamová kontrola, zapište do políčka níže číslici pět

Osobní transformace Martina Sloupová. Z jednoho štěstí do druhého.

Život má pro nás nachystáno spoustu překvapení. Další silný příběh osobní transformace. Od účetnictví k vlně a dál.
Když mi bylo asi 18, navštívila jsem s mojí tehdejší kamarádkou Renatou jednu starou kartářku – paní Pourovou… Dnes již jistě nežije, už tehdy to byla stařenka. Pracovala s kartami – a protože jsme tam byly dvě, vystřídaly jsme se jedna po druhé, s tím, že ta, která čekala na chodbičce natahovala ucho, a výklad kartářky té druhé zapisovala… Znáte to – sedíte tam hodinu, někdo vám něco vykládá, a když jdete domů, nic moc si toho nepamatujete.  V mém zápisu tedy stálo – až mi bude 40 rozvedu se a začnu žít úplně nový život, ale opravdu tak, že se mi převrátí naruby. Tenkrát jsem se tomu zasmála, chodila jsem s jedním chlapcem, a moje představa že se někdy rozvedu se mi zdála velmi nepravděpodobná.

Čas běžel, a ze mě se stala paní účetní. Jak tělem, tak duší… Z účetní jsem se stala hlavní účetní, pracovala jsem postupně v několika společnostech, a byla jsem moc spokojená, šťastná, moje práce mě bavila, naplňovala, a také moc hezky živila.

K účetnictví mě vedl už táta, který se hned po revoluci stal podnikatelem, a ještě na střední škole jsem mu vedla jeho agendu, s pomocí daňového poradce, který byl tak skvělý, že mu nevadilo, že spolupracuje s účetním „kojencem“ a dával mi rady, ze kterých jsem těžila ještě dlouhou dobu.

Původně jsem chtěla být zlatnicí, ale protože než jsem na školu nastoupila, byla revoluce a škola byla zrušená, vydala jsem se tedy cestou financí.

Jsem typ člověka, který nemůže dělat něco, co ho nebaví. Jakmile se do něčeho pustím a ztratím zájem po nějaké době tuto činnost opouštím. To se tedy nedalo říci o financích a účetnictví. Dále jsem se v této oblasti vzdělávala, dosáhla jsem certifikace, byla jsem aktivní členkou certifikovaných účetních. Dokonce když jsem jela na jakoukoliv dovolenou – zjišťovala jsem si, jaký že tam mají systém daní a znění zákona o účetnictví, jak se staví k různým složitým případům, a jakou mají rozvahu a výsledovku. To jen pro představu, jak hodně jsem byla pro tuto práci zapálená.

Postupem času se ze mě stal tak trochu workoholik. To mi ale vůbec nevadilo, zůstávala jsem v práci dlouho – , naopak jsem byla ráda za večerní klid, kdy už nikdo nic nechce, nevolá a na nic se neptá, to jsem udělala vždy nejvíce. Když jsem pak přišla večer domů, už jsem se těšila, jak zase zítra budu dělat své krásné tabulky a čerpat data z největšího pokladu dané společnosti – z jejího účetnictví.

Po nějaké době intenzivní práce, vydělávání „pěkných“ peněz jsem stála před rozhodnutím, co s penězi udělám. Nabízela se tehdy možnost zakoupit si byt. Mě však napadlo, že bych se chtěla naučit anglicky. Většinou chci tedy všechno hned, a protože jsem už v minulosti byla v Německu jako aupair, řekla jsem si, že to zkusím zrovna tak. Našla jsem agenturu, která zajištovala studijní pobyty v Austrálii, a pro zájemce s odpoledním hlídáním dětí. Bohužel jsem nedostala vízum, ale jak se říká všechno zlé je pro něco dobré – místo Austrálie mi pán v agentuře zajistil pobyt na Novém Zélandu. Tak a bylo to! V práci jsem si vzala 3 měsíce neplacené volno, a už jsem letěla. Bylo to tak rychlé, že jsem v té době neuměla anglicky opravdu ani slovo… Ve škole jsem chodila na němčinu, a angličtinu jsem se nikdy neučila. Už v té době jsem pozorovala, že na mě musí „někdo“ dávat pozor, protože tolik náhodných vyřešení několika složitých situací na této dlouhé cestě mi bylo podezřelé. Například – již na letišti v Ruzyni jsem se seznámila s Edou Rákosem (opravdu se tak jmenoval), který mě doprovázel celou cestu, nejen že mi dělal společnost, ale několikrát se mě někdo na něco zeptal, třeba některá z cizineckých policií na různých letištích, přes které jsme letěli a Eda za mě vždy vše vyřešil, přeložil, odpověděl, vyplnil… Po příletu na Nový Zéland jsem zjistila, že mi ujel autobus na jižní ostrov a další jel až druhý den. Nevadilo, Eda mi nabídl, že mohu přespat u jeho kamaráda, který v Aucklandu žil. Ráno mi pomohl najít autobus, dokonce sdělil řidiči pro jistotu, kam jedu, aby mě z autobusu vykopl na tom správném místě. Tam jsem Edu viděla naposledy, avšak jeho starostlivost se přenesla zřejmě na řidiče autobusu, a ten mě bez ohledu na trasu autobusu dovezl až před dům, kde jsem měla nově bydlet. Však dlouho jsem tam nebydlela, naivně jsem si myslela, že mohu hlídat děti, bez znalosti jazyka, a naskytlo se mi bydlení se studenty.

Po 3-měsíčním pobytu jsem si neuměla představit že bych měla letět domů, a tak jsem přivodila horké chvilky mému zaměstnavateli, který mi dal neplacené volno a očekával můj návrat -a nevrátila jsem se. Na Zélandu jsem tehdy zůstala, dokud to šlo, dokud jsem měla otevřenou letenku. Poznala jsem tam spousty nádherných lidí – zkoumala jejich účetnictví – a po cca roce jsem se vrátila domů.

Než jsem se však vrátila, poznala jsem, jak lidé žijí na druhé straně světa, a myslím, že mě to velmi změnilo, alespoň na nějakou dobu po návratu. Také jsem si byla jistá, že po celou dobu mě někdo ochraňoval, dával na mě pozor. Po cestě jsem nikdy necítila strach, nikdy jsem se nikde nebála, a to jsem i sama přespávala v buši.

Po návratu jsem opět nastoupila jako účetní – už jsem se moc těšila na další práci, těšila jsem se co se událo za změny v mém milovaném účetnictví. Úkol naučit se anglicky jsem si splnila, a mohla jsem nyní pracovat ještě v jiných účetních dimenzích než jen evropských.

Vsuvka - zde nastává jedno zásadní životní setkání. Bývalý šéf, za mnou poslal Magdu, která jela na Nový Zéland, a chtěla získat informace, kam jet a co vidět. A tak zde jsem Magdi potkala poprvé.

Opět jsem se vrhla tedy do práce, a trávila tam své mládí se svým koníčkem. Pracovala jsem za 2-3 lidi. Protože mě to tak moc bavilo, jela jsem jako tank, a makala jsem jak barevná, ještě po takovém dlouhém odpočinku, mé výkony byly neuvěřitelné.

Pak mě napadla zajímavá myšlenka! Proč mám pracovat pro nějakou firmu, když mohu pracovat pro sebe a konečně mohu být zcela ohodnocena podle objemu práce, který zvládnu? A tak jsem si založila svou firmu, svoje s.r.o, a začala jsem pracovat „na sebe“. A to byl teprve úlet! Práce náhle nikdy nekončila! Mohla jsem pracovat i doma! Za chvíli jsem potřebovala kolegyni, kterou jsem našla, bylo to perfektní.

Jak to tak bývá, když něco děláte s vášní a baví vás to, ostatní to poznají, a chtějí vaše služby… Klienti se tedy jen hrnuli. Dokonce mi do cesty přišla opravdu velká společnost, která údajně volala na můj inzerát. Že jsem žádný nepodala jsem jim nikdy neřekla.  Dodnes nevím, kde mě vlastně našli.

A... zapomněla jsem se zmínit… V mezidobí mé velkolepé účetní jízdy se mi narodila má nádherná dcera. Bylo mi tehdy 32 let. Dodnes se stydím na vzpomínku, jak jsem ještě v porodnici posílala DPH svým klientům…

V tomto období se začalo hlásit mé unavené tělo, že něco asi není v pořádku. Nebyla jsem vyspalá, pracovala jsem v noci, přes den, když malá spala, místo toho abych si také dala šlofíka. Asi každá máma si vzpomene, jak náročné jsou první dny, měsíce, a možná i roky s malým dítětem. Možná proto u nás v českém VIP salonku existuje krásná možnost být 3 roky doma. Dnes to vidím jako obrovský benefit.

No ale jak se říká, když nemůžeš – přidej víc. Tak tím jsem se řídila. Tatínek od mé dcery se brzy po jejím narození odstěhoval do ciziny, kde získal práci, po které moc toužil. Tedy jsem zůstala sama na svou dceru a na svou firmu. Začala jsem makat ještě víc a po nějaké době jsem se z Jablonce nad Nisou, kde jsme tehdy bydleli, přestěhovala k mým rodičům, aby mi pomohli s mojí malou princeznou. Jsem moc vděčná, za mé skvělé rodiče, kteří mi moc pomohli v tomto náročném čase.

Po získání všech očkování malé dcerky jsme dostaly povolení přestěhovat se do ciziny za mým tehdejším přítelem, jejím tatínkem. Začala pro mě další ještě těžší etapa – práce na dálku a bez pomoci rodičů, bydlení v cizí zemi – konkrétně v Holandsku, kde ženy nemají to štěstí, že mohou být s dětmi doma, tudíž bez kontaktu ani s krajany, ani s ostatními maminkami. To jsem nevydržela dlouho – a rozhodla jsem se, že se vracím do Čech, ať sama, nebo s přítelem. Přítel se tehdy přidal, ale vztah byl velmi narušen jak dlouhodobým odloučením, nesprávným rozložením společných povinností, a později vyřčeným obviněním z návratu. Po návratu jsme ještě nějakou dobu byli spolu, i když jsme spolu vlastně už nebyli. Vše se tedy za krátkou dobu zákonitě rozpadlo.

Tedy – jsem v situaci, kdy mám svou firmu, již docela velký objem práce, jednu kolegyni, částečně druhou kolegyni, doma velké napětí, starost o malé dítě. Dále ale pracuji na plný úvazek, a práce je pro mě stále záliba, pracuji ve dne v noci, a ostatní věci neřeším, protože na ně nemám čas.

V době, kdy bylo dceři něco kolem 3 let a jezdila jsem s ní často Praha-Jablonec – jsem se rozhodla, že jí do auta pořídím přehrávač na pohádky na CD. Odpověděla jsem na inzerát a dohodla jsem se s jedním pánem, který mi přehrávač zaslal. Zanechal v něm CD s poznámkou, ať se určitě podívám na film, který mi tam zanechal. Tehdy jsem CD založila, protože představa, že se budu dívat na film pro mě bylo sci-fi – raději jsem šla tvořit další kontingenční tabulku a žila si ve svém světě čísel. 

Až v době, kdy jsme se stěhovali opět do Prahy, jsem na CD narazila. Něco mě prostě donutilo dát to CD do počítače a film shlédnout. Jednalo se o film The secret. Tehdy mě to úplně odzbrojilo, protože principy, které ve filmu popisovali jsem podvědomě věděla. Věděla jsem, že svými myšlenkami si tvoříme svůj svět už jako malé dítě. A uvědomila jsem si, že jsem na to zapomněla. Bylo to jako kdyby mi někdo připomněl nějakou zapomenutou historku. Nějakou dobu jsem o filmu přemýšlela, ale pod tíhou povinností a problémů jsem za chvíli vše z hlavy vytěsnila a jela opět jako tank.

Možná to mělo být upozornění, ten zaslaný film. Upozornění k zastavení, spočinutí, uklidnění, uvědomění si, zda jsem spokojená a šťastná, a zda dělám to, co mám dělat.

Dcera nastoupila do školky. Konečně jsem mohla opět plně pracovat a v noci spát. Byla to paráda. Do školky jsem pro ni chodila na půl pátou. V té době jsem se také osamostatnila a odstěhovala se od přítele – otce mé dcery, to byla úleva po psychické stránce. Pronajmula jsem si byt naproti školce, kam moje dcera chodila. Zanedlouho jsem si pronajmula nedaleko kancelář, protože přes šanony u nás doma už se nedalo chodit.  To byl další posun, že jsem chodila do kanceláře, kde jsem pracovala a po dlouhých letech jsem doma byla opravdu doma, a nebydlely jsme s dcerou „v kanceláři“. Vše se začínalo ustalovat, práce bylo stále dost, firma prosperovala, práce mě stále bavila, dcera do školky chodila moc ráda, tedy vše se vrátilo do „normálu“ a já jsem si říkala, že na dno, na které jsem si během těchto let sáhla, je dosaženo a jsem odražena.

Přicházeli další klienti, přijala jsem další kolegyni. Mezi mými novými klienty se objevili Dan a Jana Čadovi. Byli to dle mého názoru s vhledem zpět – zásadní a zlomoví klienti. Přijeli ke mně domů, byli oba děsně vyklidnění. Opravdu mě s tím zpočátku štvali. Mluvili pomalu, než něco vysvětlili, dlouho to trvalo. I dveře otevírali jako v meditaci. Když na to koukám dnes zpětně, zřejmě jsem musela zase štvát já je, jak rychle jsem mluvila, a jak moje tempo bylo po letech honění se – přímo vražedné. Nakonec jsme se domluvili, a přijala jsem se mezi své nové klienty. V té době jsem absolvovala seminář o ovládání své mysli. S Janou a Danem na seminář přišla řeč a sdělili mi, že také jeden seminář absolvovali – jmenoval se Modrá Alfa. Na seminář jsem se přihlásila. Bylo to zajímavé, poučné, ale … opět jsem zanedlouho vytěsnila způsoby, které jsem se tam naučila, pod tíhou práce a povinností matky samoživitelky.

Možná to mělo být druhé upozornění. Vesmír mi zaslal do cesty Janu a Dana, kteří mě nasměrovali opět na směr – vyklidnit, meditovat, poslouchat svou intuici… Zatímco já – jsem stále tvořila své rozvahy, výsledovky, a tabulky. 

Nutno podotknout, že jsem vždy svou práci vykonávala s láskou a velkou vášní, jak přede mě někdo pohodil tabulky, obratovky, výsledovky, nic jiného mě moc nezajímalo. 
 

Jenže se mnou měl vesmír asi jiné plány.

Jednoho dne jsem se probudila, a zjistila jsem, že se do práce NETĚŠÍM. To bylo neskutečné zjištění. Tabulky – výkazy – faktury – šanony…. Najednou mi to vůbec nedávalo smysl! Počítač mě začal štvát, kontingenční tabulky mi najednou nešly! Co se to stalo s mým absolutně účetním mozkem?

Ještě dnes nevím, co se to stalo… Jen vím, že mi asi někdo musel vzít něco z mé hlavy. Něco, co bych já nikdy nebyla schopná udělat. Neuměla bych opustit svět účetnictví sama od sebe. A tak mi někdo hnul mozkem a část s názvem „finance“ prostě vyfoukl.

Do toho začal soud s mým bývalým přítelem, o péči o naši dceru.

Tedy asi jsem ještě nedosáhla svého dna?

Vždy jsem si myslela, že život nám nabídne jen to, na co stačíme. Že se nikdy nedostaneme do situace, kterou bychom nezvládli. I po několika letech si to myslím. Určitě mělo svůj důvod, že mi byl zaslán film Tajemství, určitě mělo svůj důvod, abych šla na seminář úžasného pana Velechovského.

Aby toho nebylo málo, v té době mi končil nájem v bytě, ve kterém jsme s dcerou bydlely. Zakázky se stále hrnuly, a provedla jsem jednu nešťastnou výměnu kolegyně. A mě nebavila moje práce. U soudu jsem se sesypala, ne ze soudu jako takového, ale z protistrany, kterou jsem zřejmě vůbec neznala.

Tak jak ještě to dno bude hluboké?

Začalo období skutečného temna. Deprese, zloba, nenávist. Návštěva lékaře, tělo se mi rozkládalo.

Až po velmi malých krůčkách jsem se dávala dohromady. Snažila jsem se meditovat, to mi nešlo. Navštívila jsem pana doktora Hnízdila, který mě uklidnil, že do 2 let budu v cajku.

A opět zafungoval zázrak. Dodnes je mi to záhadou – ale staly se mi hned dva zázraky najednou… Řešila jsem tehdy dvě zásadní otázky – otázku bydlení, a otázku – co s firmou, a co s klienty, pro které jsem byla najednou potenciálně nebezpečná. Nebyla jsem schopná zajistit, že jejich účetnictví bude včas a řádně vedeno, protože vypadla „moje“ dávka práce. Jsem ale zodpovědná, a byla jsem si tohoto nebezpečí vědoma, že mohou nastat kontroly, pokuty, a to pak není moc pěkné.

„Náhodně“ jsem se v tu dobu dozvěděla, že jeden z klientů prodává svou firmu. A tak jsem „jen tak náhodně“ napsala jednomu pánovi, který tehdy pracoval v klubu účetních, zda by mi nevydal krátkou větičku v měsíčním newsletteru, že se prodává účetní firma. Pán mi větičku v podstatě zadarmo vydal. Ozvalo se mi několik zájemců, a během velmi krátké doby došlo k předání všech klientů (kromě jednoho). Najednou od měsíce listopadu – jsem měla na starosti jednu jedinou firmu. Zázrak. To vše se událo během 3 měsíců. Otázka – co s firmou byla vyřešena.

Zázrak v podobě bydlení: jeden večer jsem se dívala, zda jsou na prodej v okolí školky a školy mé dcery nějaké byty. Žádný co by se mi líbil jsem nenašla, ale dala jsem si „hlídacího psa“ , kdyby někdo byt na internet zadal. Ráno v 6:00 mi přišel email, že byl právě vložen byt na prodej ve vedlejším paneláku, za velmi příznivou cenu. V 7 hodin jsem pánovi volala, jako pátý zájemce. Proběhla prohlídka, čtyři zájemci, kteří o byt projevili zájem přede mnou si byt nezakoupili. A tak se mi ozval majitel za cca měsíc, jestli mám o byt stále zájem. Ihned jsme se domluvili, a pán nám dal klíče ještě dříve, než byl byt přepsán. Stěhování jsme stihly tedy doslova za pět minut dvanáct. Musím zmínit, že jsem si každý den intenzivně představovala, že bydlíme právě v tom bytě, chodila jsem s dcerou každý den kolem a říkala jsem jí: „támhle v těch oknech budeme už brzy bydlet“  Vždycky se radovala, že to jsou krásná okna, a určitě i ona přispěla k tomu, že jsme byt nakonec koupily.

Tedy – najednou jsme bydlely ve „svém“ bytě, místo klientů a práce, jsem inkasovala peníze. Nějakou dobu jsem to vůbec nechápala, že po tolika letech tvrdé práce, až workoholismu – najednou do práce nemusím. Nevěděla jsem, co mám najednou dělat! A tak začala práce na sobě.

Začala jsem si psát deník, to byl základ. Zapisovala jsem si své sny, které jsem se naučila vykládat. Zjistila jsem, že ve snech jsem dostala mnoho zpráv, co dál. Začala jsem se starat o své tělo, učila jsem se ho poslouchat, poslouchat sebe, svou intuici, kterou jsem jako dítě přirozeně používala, dokud jsem si celou svou osobnost nezastřela prací.

Začala jsem studovat čínskou medicínu. Začala jsem se věnovat stravě, zjistila jsem o svém těle úžasné věci, jaké má skvělé regenerační schopnosti. Konečně jsem zjistila, jak mohu ovládat já svou mysl, aniž by ona ovládala mě. Přečetla jsem stohy knih.

Nechala jsem si vypracovat rodokmen od kamarádky Magdy, studovala jsem své předky, opět jsem se dozvěděla neskutečné skvosty o své rodině, o sobě. Naprosto přirozeně když jsem byla doma, začala jsem háčkovat a zajímat se o vlnu. Nevím, jak mě to vůbec poprvé napadlo. Když jsem studovala své předky, Magda mi volala při vytváření rodokmenu obrovskou senzaci, že mí předci pocházejí z Rumunska - Transylvánie, a že to byli ovčáčtí mistři. Tak že bych se prostě rozpomněla? Je to tak, že když má člověk prostor, nikam nespěchá, nic neřeší, jen sebe, jde dělat to co má?
 
 
Jednou jsem viděla na youtube „náhodně“ rozhovor s astrologem Richardem Stříbrným. V té době jsem vůbec nevěděla, jak naložit se svým životem, a čím se budu „živit“. Měla jsem tehdy – jak on říká – v bance naspořený čas – abych se mohla dát dohromady a rozhodnout se jak dál. Byl to čas, který jsem si vydělala v minulosti a teď jsem ho chtěla správně využít.

Napsala jsem mu, jestli se k němu mohu objednat, a zanedlouho už jsem seděla v jeho krásné – nevím, jestli to mohu nazvat „kanceláří“. Pan Stříbrný je mimořádný astrolog, z mého horoskopu vyčetl neskutečné pravdy, vysvětlil mi mé konstelace, a navrhl mi, že bych sama mohla být dobrým astrologem, protože k tomu mám dle horoskopu předpoklady. Dále mi vyložil, že bych mohla být dobrým regresním terapeutem. V té době jsem vůbec netušila, o čem to mluví! Jeho slova jsem si ale vzala k srdci, a začala jsem astrologii studovat, a také jsem absolvovala kurz regresní terapie.

Zabývám se tedy nyní třemi vědami, které mě dopomohly k tomu, že jsem teď ve stavu:
  • Že se cítím zdravá, díky znalostem principů stravy a působením z čínské medicíny
  • Že mám vyřešenou minulost, díky několikadenní práci na sobě v regresní terapii
  • Že vím, kam směřuji, díky astrologii
Dále pak:
  • Že vím, kde jsou moje silné stránky, za co jsem vděčná, díky mému deníku
  • Že vím kudy kam, díky mé intuici, a díky snům, které mě neskutečně směrují
  • Vše prokládám vyráběním různých šperků, a jiných výrobků, u kterých se skvěle medituje
Tím vším se nyní zabývám, a moje vize ke které mi chybí už jen malý krůček – je v prolnutí těchto všech věcí k tomu, aby každý mohl sám na sobě pracovat. Vytvořit malé centrum pro jednotlivce, kde by měl šanci nahlédnout na svůj život tak „TROCHU JINAK“.

Dodnes je mi záhadou, co se mi to všechno přihodilo, ale jsem si jistá, že paní Pourová, v mých 18ti letech už věděla, co mě čeká, a musím říci, že se trefila perfektně. Vypadá to, že prostě svému osudu člověk neunikne, a v mém případě ani ve stavu, kdy nemá pocit, že by měl něco změnit. Pak nastávají nemoci, úrazy, prostě změny, ke kterým je nutné přistoupit, když už „vesmír“ nebo „ten nahoře“ neví, co s námi!

Jsem vděčná, že mi „jen“ vzal to, co jsem měla v hlavě, a ne něco z mého těla.

A protože jsem jako malá chtěla být zlatnicí, do toho všeho mě osud zavedl do Jablonce nad Nisou, města šperků a bižuterie, kde se ke mně šperky dostaly naprosto přirozenou cestou a dnes je s mojí malou – už skoro velkou milovanou dcerou vyrábíme.

Nezbývá než říct, velké a pokorné DĚKUJI tomu kdo mě tak krásně vede a ochraňuje mě!

Martina Sloupová
6.6.2020

www.martinasloupova.cz
Stránky Martiny na YouTube - Martina Jera

Další příspěvky o osobní transformaci:

Mimo soutěž od členů týmu Letacek.cz

Osobní transformace Petra Frenz. Výpověď je vlastně super!
Osobní transformace Nishkam. Meditace.
Osobní transformace Magdaléna JP. Zázraky se dějí.